JAROMÍR NOHAVICA - Moje smutné srdce

Celkové hodnocení alba: 86% Rok vydání: 2000 Žánr: folk Celkový čas: 43:43 Skladby

Recenze:

Onehdy jsem si vzpomněl na "Van Goghovo ucho", písničku od Elánu, ve které se zpívá: "Keď večer telku prepínaš, všade je láska...". Opravdu, to slovo je všude - zneužité, běžné, devalvované, utopené ve žvanění moderátorů rádií a ztracené v koláčových grafech televizních "rejtingů". Jaromír Nohavica se ve svých písničkách vydává hledat milostné city a činí tak ještě víc než kdysi. Písně jsou niternější, intimnější a smutné, i když Nohavicovi posluchači vědí, že Jarek je (když chce) dokáže rozesmát k slzám.

Pravda, "Moje smutné srdce" obsahuje i momenty k pousmání, ovšem pokud je vám k smíchu třeba rada z drsného Ostravska, že z času na čas je dobré zmlátit manželku (tradicionál "V jednym dumku na Zarubku"). Občas Nohavica vybídne i k tanci a hromadnému zpěvu, viz redlovka "Strakapúd" či krásná pašijová "Maria Panna". Za latinu předvedenou v nádherné "Siluetě" či v písni "Strach" by se nemusel stydět ani Carlos Santana - smekám před hostujícími hudebníky. Skladba "Líbíte se mi" může vést posluchače k zajímavému výkladu. Je opravdu ten Nohavica takový zlomyslný chlap, že by tohle provedl nějaké ubohé ženě? Je to jeho pomsta za příkoří způsobená jeho srdci nebo jen neškodné milostné škádlení?

Nohavica nezpívá o svých láskách jen tak nazdařbůh, to není konverzace o počasí. Jeho lásky jsou vzdálené, nenaplněné a ztracené, o takových vypráví v písních "Silueta", "Vánoce v Bratislavě" či "Sněženky". Jeho hlas je smutný a unavený, ale stejně zpívá, že dál bude hledat lásku v ulicích ("Moje smutné srdce"). To nemohl jen tak napsat nějaký nevycválaný hejsek, ale chlap nejmíň po třicítce, samozřejmě ženatý nebo rozvedený... Nohavicovi decentně sekundují spoluhráči, kteří jemně tu zajazzují, tu přibarví náladu přesně tak, jak to písnička potřebuje. Snad jen zmíněný "Strach" je zvlášní svým nesouladem mezi textem o autorových obavách a hybnou temperamentní hudbou.

Srovnávat "Moje smutné srdce" s "Divným stoletím" je zbytečné. Desky jsou obě výtečné a pro mne osobně i překvapivě rozdílné. Ale mají společné to, že i ta letošní by mohla být českou deskou roku.

Autor: Pavel Parikrupa

Zdroj: http://musicserver.cz/clanek/1513/Nohavica-neprestava-hledat-lasku/

---

Po rozervaném, ačkoli vnitřně soudržném, a především umělecky velmi přesvědčivem albu Divné století, kde se vypořádával se světem, zde zpívá Jaromír o sobě a především sám k sobě, velmi intimně. Na první pohled takový přístup nelahodí; už ten nazev desky! V jiném případě bychom nejspíš populárního umělce odkázali do patřičných mezí - tak nazí chlapi na světlo boží nelezou, jenže Nohavica má kdesi cosi, snad v tom srdci..., a tak je album Moje smutné srdce krásné.

Většina z šestnácti písní je na první poslech až úporně neefektní, přes všechny přidané smyčce i sbory velmi komorní a snad, což k Nohavicově dřívějšímu naturelu příliš nesedí, také mírně odtažitá. Jako by se písničkář, který celý život zpíval "já" a nabízel se "vám", už zřetelně obrátil od obecně sdílených radostí a strastí do dobrodružných hlubin vlastní duše. Jinak (ve smyslu úvodní písně) řečeno - každý si neseme své břímě sám. Nohavica je příliš vychovaný, aby řekl "já už to vaše nějaký čas nesl," ačkoli by mohl. Takový postoj je pro posluchačské ztotožnění se s významy písní paradoxně mnohem přitažlivější: buď každý na dvě minuty Nohavicou. A jedním dechem dodejme - také sám sebou; Jaromírovy příběhy či obrazy jsou nám v jeho laskavém a zároveň jedinečnem podání tak blízké, jistě jsme podobné prožili.

Začíná s nejjednodušším kytarovým doprovodem a vstřícným, hojivým hlasem, který nám napoví, že pětačtyřicetiletý zpěvák nalezl vnitřní mír, smířil se s osudem: "na zemi se děje to/Co bylo na nebi psáno" a možná i "twainovský" smír s blížícím se stářím a smrtí: "už jsou komety za půlkou letu".

Jiná zásadní sebezpytná píseň Kosatá a zubatá s téměř sebevražednou řádkou v textu: "Kam jsem to vlastně zašel?" nás už tolik neděsí, víme-li, jak Jaromír změnil své životní návyky. Dotyk smrti: "Já cítil divnou bolest v hrudi/Jak bych měl ránu sečnou," je už jen vzpomínkou - poslední sloka děsuplné písně, datované 1986, je evidentně připsána později: "A někde vedle zvonil mobil."(!) Většinový aranžér Vít Sázavský už minule dokázal cit pro uměřenost a vstřícnost (poslechněte si ozvěny baskytary ve Sněženkách), v Siluetě se však jeho láska k latinskoamerickým rytmům nezapře také díky strhující a velmi stylové hře Milana Kašuby na kytaru Gibson. Zároveň tahle miniatura (1:26) může být téměř fotografickým záznamem chemických i duchovních procesů při náhlém a většinou neopětovaném milostném vzplanutí. Dík Nohavicově obraznosti k nám tahle skica promlouvá; jistě jsme něco podobného taky prožili. Totéž se týká skladby Vánoce v Bratislavě s roztomile nostalgickým refrénem: "... a Vlado Merta hrál nám blues" a se skoro "limonádovým" dívčím vokálem (Silvia Josifoska). Myslím, že každý "přesčtyřicet" alespoň jednou držel na koncertech Šafránu za ruku nějakou slečnu, která pak musela rychle domů. Naše kýčové vyprávění o letmém setkání by jen stěží obstálo v kavárně, ale Nohavica nám tu příhodu vylíčí vybalancovanou na hranici mezi sladkým a hořkým s tak osudovou tíhou, jakou známe z filmu Muž a žena. František Uhlíř tu sílu tvrdí "údery srdce" na kontrabas a bubeník a perkusionista Pavel Plánka zrychlenými a nepravidelnými tepy. Ostatně tihle dva v dobrém poznamenali mnoho dalších písní. Milostnou jakoby říkanku Líbíte se mi s legračně napruženým siláctvím v textu, naopak téměř hysterickou hymnu o úzkosti, opuštěnosti a touze po spřízněné duši Jako jelen když vodu chce pít se znervozňujícím brumláním violy da braccio Jiřího Kotouče a podobně laděný Strach s nádhernou trubkou Radka Pobořila - Nohavicovy obavy jsou z tohoto světa, v kontrastu k úvodní písni strach o své milé, o svět, v němž žije, o vlastní čest je víc než odevzdání se osudu.

Nesedí mi Maria Panna, Nohavicova "verze" dávného Mertova tématu Pravda o Marii s keltsky skočnými houslemi Karla Holase či Pavlíkovými dudy a Pobořilovým akordeonem v hudbě i v textu čpí jakousi sousedskou vlezlostí, figurkařením ("A Josef bambula"). A nemůžu pominout ani starobylou misogynní moralitu V jednym dumku na zarubku; z různých dobových kazetových nahrávek mně vyplývá, že s větším odpalem Jaromír zpíval s dvěma promilemi.

Naopak vrcholem alba jsou pro mne lyrické písně, v nichž se Nohavica dotýká Seifertovy obraznosti, prostoty lidové písně či Skácelovy "nesnesitelné tíhy" žití. Myslím už letitou Košilku (zde riskantně, ale s úspěchem téměř a cappela), Unaven a titulní Moje smutné srdce s úvodními verši téměř zhrzeného mesiáše: "Nad mou hlavou černé mraky plují/Ptám se/Proč se lidé nemilují". Možná bych jiného umělce takto nevydýchal; co je ti do toho, firemní jezukriste, ptal bych se, jenže ten Nohavica má kdesi cosi, asi v srdci.

Hodnocení: 8 hvězdiček z 10-ti
Autor: Vojtěch Lindaur
Zdroj: Rock & Pop