JAROMÍR NOHAVICA - Babylon

Celkové hodnocení alba: 79% Rok vydání: 2003 Žánr: folk Celkový čas: 38:18 Skladby

Recenze:

Jaromír Nohavica se na svém novém albu nepředal. Necelých 40 minut čistého času je dnes na řadové album dost málo muziky. Ale tím také končím s většími výtkami a jdu především chválit.

“Těšínskému bardovi” (toto označení jsem mimochodem našel už v článku Františka Horáčka o Nohavicově koncertu z roku 1990) se tentokrát povedlo něco, s čím by většina jeho kolegů bez úspěchu zápasila. Zatímco na jeho předchozích projektech se velmi dobře hledaly jednotící myšlenky (téma “divného století” na stejnojmenné desce, téma lásky na albu Moje smutné srdce, ale i “téma” tvorby pro děti na Třech čunících), tentokrát jde o směs naprosto nesourodých příspěvků. Balada Mařenka, úlet Pochod Eskymáků, ale třeba také znovu nahrané Na dvoře divadla nebo Ženy, použité už na prvním albu skupiny Neřež, a také humorný Milionář… To všechno Nohavica seskládal za sebe takovým způsobem, že výsledek až šokuje svou celistvostí. Album sice nemá žádné jednotné téma, ale také z něj vůbec nic nevyčuhuje. Rozmanité skladby plynou jedna za druhou, jako by něco takového bylo úplně samozřejmé…

Snad s výjimkou zmíněné hříčky Pochod Eskymáků, kterou beru opravdu jen jako legrácku (ale díky kombinaci Nohavicovy heligonky a Pobořilovy trumpety skvěle zaranžovanou legrácku!) se dá o každé písni alba hovořit jako o silné výpovědi. I ten Milionář (bohužel po odchodu Vladimíra Čecha z moderátorského postu soutěže už neaktuální) je zajímavou sondou do mentality “muže z lidu”, který jede do Prahy soutěžit před televizní kamery. Vedle prvoplánových vtípků skryl autor do textu i další jemnější narážky, díky kterým se píseň dá poslouchat opakovaně.

Zatímco ale Milionář trhá hned napoprvé bránici, většina ostatních písní se vrývá do mozkové kůry pomaleji, zato však s trvalejšími následky. Poměrně dlouho jsem se například proposlouchával šansonem Dlouhá černá struna, který nyní považuji za jednu z nejsilnějších Nohavicových písní vůbec (mimochodem všimli jste si dvojverší “Jako břímě které nechci / A dál nesu bez úspěchů”, kterým autor navazuje na své předchozí album?). Písničkář v ní tvrdí: “Takové jen písně umím”, aby podobné téma skvěle zpracoval i v milé kritice kritiků Nic moc. Jiní vzkazují recenzentům, aby si trhli “nohou nebo třeba i rukou”. Nohavica s noblesou pronese: “Píšu co chci co se mi chce / Co mé srdce žádá” a dodá: “Promiňte všichni domácí i cizí / Já už mizím / Zvolna mizím.” Prostě kdo umí, umí…

Téměř každá Nohavicova píseň je dramatický minipříběh, ve kterém se dá číst mezi řádky. V krásné baladě Mařenka, věnované Karlu Krylovi, autor překvapí nejen zakomponováním Křemílka a Vochomůrky do milostného textu, ale třeba také množným číslem ve verši “Já svoje Mařenky neopouštím”. V Sestřičce ze špitálu (podobně jako na minulém albu ve Vánocích v Bratislavě) zdárně zapracuje do textu slovenštinu. A v poetické písni o nepoetickém městě Ostravo mě zcela odzbrojil pasáží “Pámbů rozdal jiným městům všecku krásu / Parníky na řekách a dámy všité do atlasu.”

Album je barevné výběrem písní i jejich texty. Ovšem ještě pestřejší jsou aranže. V Mařence nebo v titulním Babylonu si Nohavica vystačí sám s kytarou, v Ostravo s heligonkou. V Na dvoře divadla však vyniká trubka Radka Pobořila, Dlouhou tenkou strunu podkresluje klavír (Jiří Neužil) a harmonika Víta Sázavského spolu s Nohavicovou rytmickou hrou na kytaru dělají přímo stadionový hit ze závěrečné Převez mě příteli.

Babylon je album silné právě svou pestrostí. Tím, že autor, který zde sám sebe nazývá “zhouba národa, špatný vzor” (Nic moc), do těch necelých 40 minut naskládal něco pro fanoušky-intelektuály, něco pro fanoušky-romantiky, něco pro fanoušky-ostravské patrioty, něco pro fanoušky-melancholiky a také něco pro nás, fanoušky-kritiky. Jsem pyšný na to, že takového Nohavicu u nás máme.

PS: Ještě jednou cituji Františka Horáčka z roku 1990: “Profesoři češtiny, vyučujte ty (Nohavicovy) texty jako nepovinný předmět!” Připojuji se k této výzvě, opíraje se o vlastní zkušenost: Na žurnalistice jsme Nohavicovy texty rozebírali povinně a byla to velmi zajímavá a dobrodružná práce.

Autor: Milan Tesař
Zdroj: http://www.folkcountry.cz/
 

Tak konečně! Bez velkého humbuku, bez křiklavých titulků v novinách a šokujících odhalení v nedělní chvilce bulváru přichází znovu muž, který berličce reklamní „masírky“ dávno ukázal záda, osobnost tiše stojící vysoko nad zaprděnými móresy české pavlače populární hudby. Jarek Nohavica totiž stále nosí bolestně jímavý plášť potulného písničkáře Darmoděje, takže mu zákonitě náleží i rozličné výsady. Třeba odpustek za slabší a jakoby bezkrevnou zpověď o „Jeho smutném srdci“, kde krom tradičně oprášených „stařešin“ vyčnívala snad už jen španělskou krví rozehřátá „Silueta“.

O to netrpělivější bylo čekání na první reparát. Zvláště, když ani v mezičase ostravský trubadúr vůbec nezahálel. Vzpomeňme na hodně vydařený soundtrack (a samozřejmě i celý film!) „Rok ďábla“. Už tehdy bylo ve vzduchu jasně cítit, že společné muzicírování s rockově nebojácným ČECHOMOREM může do jeho básnické mysli přivanout hodně čerstvých podnětů. A světe (tedy alespoň Čechy, Slovensko a premiérově i Polsko, kde deska vychází s bonusem v polštině) raduj se, intuice skutečně nezklamala!

Tak především - definitivně pryč je ta protivná unylost z minula! Nahrávka dýchá nespoutanou živočišností a rozhodně to není pouze zásluhou úvodního „Krupobití“ se hřmotem elektrické kytary a hammondek. Osobně sice upřednostňuji Nohavicu v komornějším balení, ale proč ne, na rozehrání disku slušný nákop. Největší sílu však pochopitelně ukrývá krásné smutnění, nejlépe s co nejmenším nástrojovým obsazením. Taková je památce Karla Kryla věnovaná „Mařenka“ pouze s akustickým doprovodem, takový je „Babylon“ pranýřující dnešní hektický život velkoměsta, mrazivou zimní nocí prokřehlý „Masopust“ i bez debat nejsilnější položka alba „Dlouhá tenká struna“ napínaná pouze černobílým klavírem, při níž srdce přestává tlouci a duše se pod husí kůží na celém těle nad tou nádherou tetelí. Jsme-li u krásy, nutno ještě rozhodně vyzdvihnout heligonkářskou „Ostravu“, naprosto precizně a bez patosu zpracované téma povodní ve „Velké vodě“ i legrácky typu „Pochod Eskymáků“ („du, du, du a du poledu, dozadu du i dopředu du...“) nebo „Milionář“. Sázíte-li na oprášenou minulost, sázíte samozřejmě správně. Dvě starší písničky v novém dopadly tak napůl, když letitou „Na dvoře divadla“ posílila hlavně hostující trubka Radka Pobořila (ČECHOMOR), ovšem ve výsledku bych dal přednost verzi původní, zato „Ženy“ chytily v aranži akordeonu a maracasu neskutečně šmrncovní sex appeal a je z toho pecka mezi světla! Mezi poraženými tak sice zůstala Plíhalovsky přeslazená „Sestřička ze špitálu“, unylá „Převez mě, příteli“ a především naprosto zbytečná sebeobhajoba „Nic moc“, kterou Nohavica jako umělec oslovující všechny generace, kritiku nevyjímaje, naprosto nemá zapotřebí, ale to všechno jsou jen drobné mušky, masařka žádná.

V podstatě není vůbec důležité, zda se povedlo dosáhnout na nejvyšší mety známé z dob „Mikymauzolea“ či „Podivného století“, protože proplout „Babylonem“ autorovy fantazie je prostě a jednoduše nádherné. Osobně mi stačí, že se vrátil k tomu v čem je nejsilnější - tedy osobitým textům, mrazivé výpovědi a posmutnělé radosti z hudby která umí i bolet. Zůstalo jen málo básníků na světě, ještě méně v naší rodné domovině, proto si jich nutno tolik považovat. Jarek Nohavica jako hračička se slovy, jako jedna z posledních bariér proti upatlaným bezmyšlenkovitým rýmovačkám pro puberťáky s uhry na čele a soplem u nosu tuto zástavu drží dál. Já jsem navýsost spokojen a vy byste měli být také.

Autor: Darkmoor (hodnocení 8 z 10)
Zdroj: http://www.metalopolis.net/art_reviews.asp?id=1095