HAGGARD - Eppur Si Muove

Celkové hodnocení alba: 75% Rok vydání: 2004 Žánr: gothic metal Celkový čas: 50:19 Skladby

Recenze:

Němečtí Haggard jsou jedním z mála těles, která bez nejmenších debat splňují parametry jinak poslední dobou zbytečně nadužívaného termínu "symfonický metal". Dnes již dvacetičlenná(!) družina přichází i tentokrát s koncepčním dílem, název třetího alba lze přeložit jako ono známé 'A přece se točí', tudíž nepřekvapí, že detailně propracovaný příběh pojednává o osudu a myšlenkách Galilea Galilei a atmosféra alba evokuje fantaskní výlety do 15. století.

Muzika Haggard vždy zněla kapku okázale a nafintěně, ale to při jejich zaměření tak nějak patří k věci. Eppur Si Muove je zatím nejdotaženější symbiózou experimentálního death metalu a klasické hudby, propletence hlasů sólových i sborových něžně i břitce vpadají do chytře navrstvených orchestrálních aranží, kterým je protiváhou zemité metalové riffování. O všech složkách hudby Haggard by se dalo říct, že jsou v jádru spíš jednodušší, mnohé motivy navíc zní trochu "povědomě". Společně ale tvoří rafinovaně sevřený celek. Vpravit se do správné poluchačské nálady žádá chvilku soustředění, na první poslech mohou alba souboru působit roztříštěně, neurovnaně, motivy se zdánlivě nesouladně míhají, chvíli metalový rámus, chvíli rozmáchlé črty smyčců, chvíli rozvášněné hromy a hned lyrické vlnky... Nejde zkrátka o lineární písničky, ale s trochou trpělivosti vše brzy zapadá do optimálního rámce a i ona v úvodu zmíněná pompa rázem tolik neruší.

Michal Husák

Zdroj: http://www.muzikus.cz/recenze/HaggardEppur-Si-Muove~03~srpen~2004/



Otočme na chvíli běh času a vydejme se pozpátku až do středověku. Do doby, kdy se zemí potulovali minstrelové, potulní herci a kejklíři. Doby neurčitého věku, která je spíš odrazem snů současnosti než čímkoliv jiným. Na tento výlet nesmíme zapomenout vzít pořádně nabustrované kytary a kyselinou propláchnutá hrdla, ať „jim“ v tom středověku můžeme spustit taky trochu té kovadliny. Němečtí HAGGARD se po třech letech připomínají s novým albem. Po výborném „And Thou Shalt Trust ... The Seer“ a ještě lepším „Awaking The Centuries“ nám opět servírují svůj hybrid klasické hudby a metalu. Hybrid, který je proslavil daleko za hranicemi rodné země.

HAGGARD ze své vytyčené vize nehodlají ani o krok ustoupit a snaží se pilovat svůj styl stále dál. Se svou nejpočetnější sestavou na poli metalové hudby opět rozehrávají hudební drama. Zdi kamenného hradu se chvějí pod údery do strun, nocí se nese zlověstný hrdelní hlas až dokud jej nevystřídá lehká, melodická hra na „jemnější“ nástroj. Chrapot střídá soprán, kytary předávají otěže houslím, violám a flétnám a opět kovadlina. Není to už ohrané téma? Je. Jenže ono to stále funguje a nemohu napsat nic jiného, než že je to stále lepší. Melodické motivy, které vše spojují v jeden celek, jsou velmi působivé a album nepostrádá dostatek hudebních nápadů, aby udrželo posluchačovu pozornost až do konce.

Atmosféra středověku a hudební motivy čerpající inspiraci ze starých chorálů vytvářené bandou lidiček oblečených do historických kostýmů. Nezavání to už přeci jenom kýčem? Ale jistě. A o to přeci jde. Stejně jako u Malé noční hudby nebo u „mighty victory in bloody battle“ metalu jde především o zábavu. Z části umění, z části „entertainment“ (jazykovědci nechť mi laskavě odpustí preferování anglického termínu), podstatná je funkčnost díla. Zapojení klasických nástrojů neznamená složitější hudební kompozice, jde jen o pestřejší opakování toho samého motivu. Jednoduchá melodická linie hraná opakovaně vždy jiným nástrojem, jak jednoduché, a přitom tak působivé. Dostatečná barevnost a přitom cit pro pěkné melodie dělají z „Eppur Si Muove“ příjemný poslechový zážitek, album je dostatečně zábavné. Do půle alba HAGGARDi zařadili baladickou skladbu „Herr Mannelig“, která je onou třešničkou na dortu. Posmutnělou, emotivní melodii této písně uslyšíme hned dvakrát, podruhé co by upravenou verzi na rozloučenou.

Zdroj: http://www.metalopolis.net/art_reviews.asp?id=1384

Tak pravil Nostradamus…

Kytary, baskytary, bicí, klávesy, tři violy, cello, flétna, klarinet, hoboj, lesní roh a něco, čemu se říká krumhorn, k tomu dvě vokalistky a tři zpěváci. I takhle se dá hrát death metal.

Devatenáctičlenná sebranka z německého Mnichova vznikla už v roce 1991. Tehdy však byli ještě relativně obyčejným deathovým bandem, který svým okresním hraním vzdával hold svým severským idolům. Po prvním demu, o dva roky později, už otevírali pro Amorphis a na cestu ke slávě bylo našlápnuto. O další dva roky později byli do skupiny přibráni hráč na violu, cellista, pianista a nějaké ty vokály a jelikož v dané sestavě se slavily úspěchy, nebyl důvod nepřibrat další členy, až se nakonec konečná docházka zakotvila na zmiňované devatenáctce. Skoro by se dalo říct, že Haggard ani nejsou skupinou v pravém slova smyslu, spíš takovým menším orchestrem.

V roce 1997 vyšla deska „And Thou Shall Trust…The Seer“, jíž se prodalo přes 12 000 výlisků a kterou internetový server Metalstorm ocenil jako třetí nejlepší album roku, pochopitelně v mezích metalového žánru, hned za The Gathering a prvními Pain of Salvation.

Následovala alba „Awaking The Centuries“ a živák „Awaking The Gods“, kdy Němci představili své netradiční pojetí metalu Mexičanům. Po pouhých dvou studiových albech se jednalo o poměrně riskantní krok, obzvláště v případě nepříliš známé kapely. Nakonec ale album slavilo ještě větší úspěchy než jeho předchůdci, a tak zavládla spokojenost nejen mezi fanoušky v Mexickém zálivu. Ti ostatně svými ovacemi na zmiňovaném albu dávají znát, že chemie mezi klasickými nástroji a kovem funguje nejlépe právě ve chvílích, kdy se k hrobovému growlingu a elektrické kytaře připojí třeba právě flétna nebo o sobě dá vědět viola. Nebyl tedy jediný důvod neřídit se rčením o ševci, co se má držet svého kopyta, v čehož důsledku vznikl aktuální počin „Eppur si muove“.

I když album není tak revoluční jako památný Galileův výrok, jisté osvěžení do dnes tolik zmiňovaného symfonického metalu přináší. Latinsko-německo-anglické texty nesoucí proroctví dob dávno minulých jsou na nás chrleny záhrobním chropotem stejně jako mužskými sborovými soprány či ženskými výškami, při nichž praskají okenní výplně. To vše na pozadí melodické kovové řežby spíše toho jemnějšího zrna, doplňované nástroji ovládanými těmi klasičtěji zaměřenými členy kapely. Při prvním poslechu by se mohlo díky všemožným předehrávkám a intermezzům tvořených čistě z výletů za renesancí zdát, že symfonické party tvoří prim, nicméně při dalších posleších poznáte, že metalové kořeny Haggardu o sobě dávají za včas vědět. Příkladem budiž třeba taková osmiminutová Of A Might Divine, která by mohla být ukázkovým vzorkem celého alba. Oba hudební aspekty se tu skvěle prostřídávají a doplňují tak, že v celkovém výsledku tvoří pro ucho posluchače velice příjemný celek.

Výjimečnou skladbou je úchvatně provedená Herr Mannelig, čerpající z tradičního švédského motivu, který už v minulosti zpracovali například i In Extremo. Na „Eppur si muove“ se objevuje hned ve dvou verzích, z toho ta kratší má rychlejší nástup elektrických kytar a je tak ochuzena o vzdálené dunění bubnů a překrásný vokál zpěvačky Karin, jenž společně působí jako poslední modlitba před koncem světa.

Ve skutečnosti je to ale jen tečka za celým albem, které se nemusí líbit každému, ale rozhodně stojí za to si ho poslechnout. Za ní už následuje jen několikavteřinové ticho a po něm úplně poslední znělka s dozvuky 15. století. Pak už stačí jen otevřít oči – vítejte zpět v tom dvacátem…

Zdroj: http://teenage.cz/hudba_recenze.php?id=256