Nebe to ví

Johanka:

Nebe to ví
a lidem nebudu se zpovídat ...
Raimond mě nes v náručí
a říkal – mám tě rád.

Chtělo se mi brečet a chtělo se mi smát
chtělo se mi šaty roztrhat
a vyhodit je k temné obloze
a teplý letní vítr
by do nich začal vát ...

Odlétly by jak padlí andělé –
a byli jsme děti – najednou dospělé.
Odlétly by jak padlí andělé –
byli jsme děti – najednou dospělé.

A já chtěla strašně
utonout v té divné bolesti
a krví trávu požehnat ...
Mé hlasy řekly: Ne, ne, ne ...
To se nesmí stát!
A já se začla bát.

Mám v sobě tolik lásky
a nesmím ti ji dát.
Mám v sobě tolik lásky
mám v sobě tolik lásky
musím ji nepoznat!

Hlasy mě volaly
a volat nepřestanou ...
V Lotrinsku, v Champagne, v Domrémy
noc hořce voní vínem ...
Je těžké zůstat pannou ...

Mám v sobě tolik lásky
a nemím ti ji dát!
Mám v sobě tolik lásky!
Mám v sobě tolik lásky
a nesmím ti ji dát!
Mám v sobě tolik lásky!
Mám v sobě tolik lásky
musím ji nepoznat ...


La Hire:

Láska je Bůh a Bůh je láska –
láska je Bůh a Bůh je láska –
a já to nevěděl až do dnes –
zdá se mi ...
Proč jsi mi, Pane, poslal do cesty
Johanku posedlou – tu malou z Domrémy!?