Rok ´94

Plakalo Dobro na rohu s Láskou
Pokora zpívala jim druhej hlas
Před sebou klobouk
A v špinavejch blůzách zpívali hlad
A kolem lůza v rukou kameny a bahno a žluč
Za pár drobnejch je nutila smát
Výkřiky "sražte je a nenechte být"
Někdo přines první dříví oni zůstali stát

Moudrost je hloupost, co vymyslel někdo
Aby se lidé mohli trápit jen
Čím toho člověk ví víc, tím smutnější mu připadá svět
Jak bezohledně jednoduchost blaženě spí
Šťastná, že neví nic
Lemtá si svou skleničku a na mastnej stůl
Hlava padá co asi říct

R:
Že hvězdy za noci, když na nebi svítěj'
Můžeš si číst z jejich krásných jmen
A z knížek básníků, že voní to krásou, když verše zní
Že v podvědomí máme všichni jasnej cíl:
pomáhat a v ústraní být
Že láska je to jediné s čím přežít se dá
A bolest příjde když nejde žít

Poslední první budou až přijde ráno
na schodech kamsi budou zástupy stát
a ten kdo nevěřil co moudře je psáno, asi bude se bát
A všechno nenávratně sečteno přijde
Aby se zpovídal už nepůjde lhát
Dolů se jde tak strašně snadno
Jsou cesty odkud nejde vrátit se vstát