Semiška

Kdysi krásná, kdysi módní, kdysi nová,
na smetišti polobotka semišová.
V útrobách té semišky
usadily se myšky
a ty myši v skrýši slyší divná slova:
Kde je asi moje pravá kamarádka,
proč jsem sama na smetišti zvaném skládka?
Snad se na mě nehněvá,
že jsem na všechno levá,
levá bota, která vzala život zkrátka.

Vzpomínáš, neříkej, že ne,
jak jsme byly v Praze koupené,
jak jsme pozdě k ránu
chodívaly z flámů,
jak jsme byly v Poděbradech na dovolené.
Vzpomínáš, neříkej, že ne,
jak jsme byly krásně kožené,
jak jsme byly v gala,
a jak hudba hrála,
jak jsme byly krásně rozpoložené.

Tak si zpívá polobotka neduživá,
už je sivá, už si světa neužívá.
S vyplazeným jazykem
na smetišti velikém,
stará bota, leklá bota, bota tklivá.
Rozpadá se vlivem deště šněrovadlo,
její srdce ale ještě neuvadlo.
I když semiš plešatí,
chtělo by se plesati,
myslí na bál, na procházku, na divadlo.

Vzpomínáš, neříkej, že ne,
jak jsme byly v Praze koupené,
jak jsme pozdě k ránu
chodívaly z flámů,
jak jsme byly v Poděbradech na dovolené.
Vzpomínáš, neříkej, že ne,
jak jsme byly krásně kožené,
jak jsme byly v gala,
a jak hudba hrála,
jak jsme byly šťastně rozpoložené.

Neslyšíme na smetišti žádná slova,
jelikož jsou velmi tichá,
semišová.