Stopadesátý sonet o jaru

Jaro tak křehké
až se světlo láme
pomalu

slimáčími růžky
se odhodlává tráva
listí má prsty
k zemi svěšené
a ráno nepřestává

po celý den
a trvá přes půlnoc
a do poslední chvíle

na větvi hlohu
zpívá v dešti kos
a šílený je.