Čapkovy Italské listy

09.07.2012, 00:56

První z řady čapkových cestopisů z roku 1923. Čapek během své cesty po Itálii navštívil Benátky, Padovu, Ferraru, Ravennu, San Marino, Florencii, Sienu, Orvieto, Řím, Neapol, Palermo, Taorminu, Umbrii, Toscanu, Janov, Milán, Veronu, Bolzano, Mantovu a několik dalších míst. Itálie v něm zanechala rozporuplné pocity.

Itálii navštívil v době růstu fašistického hnutí. O fašistech se zmiňuje jen letmo, například na Florencii se mu líbí, že se „méně než jinde čmárá na zdech „Viva il fascio“. Co se fašistů týče, příznačný je „křik „ejaejaeja“ a jejich pozdrav, takové seknutí rukou do vzduchu, že se člověk lekne“.

O Itálii píše... "tvrdím, že křesťanství zemřelo tady na jihu s románským slohem, na severu s gotikou; a že vysokou renesancí a hlavně barokem počíná se něco nového a celkem nesympatického, totiž katolicismus. Křesťanství k nám může mluvit jen primitivní, přísnou, svatou řečí raných slohů; je vážné, čisté a poněkud prosté. Vedle něho je renesance pohanská a barok modlářský, fetišistický, zkrátka katolický; je tu cosi kulturně nápadně nižšího proti rané náboženské čistotě. Celá tam maniakální pompa, mramorové intarzie, brokáty, štukatura, zlato, věžovité oltáře, celá ta studená skvělost vám nábožensky neřekne ani nejmenší zlomek toho, co tak nesmírně vážně a čistě mluví z Giottovy kaple."

Místy potěší vtipné postřehy, jako v případě průvodců, kteří „prohání cizince po kostelích a muzeích. Buď hlaholí svůj výklad po italsku, pak mu cizinci vůbec nerozumějí, nebo jim do uší křičí něco, co sám považuje za francouzštinu nebo angličtinu, a pak mu nerozumějí už naprosto. Přitom má jaksi až nepochopitelně naspěch, jako by mu doma právě rodila žena; běží s kloboukem v týle, tři čtvrtiny věcí přeskočí a má zvláštní zálibu pro Canovu“.

Nebo v případě kopistů: kteří ve Florencii „sedí v Pitti nebo Uffiziích a kopírují ta nejparádnější díla; jsou nemile dotčeni jaksi ve svém soukromém vlastnictví, když si nestoudně začnete prohlížet „jejich“ mistra. Dělají miniatury z Fra Bartolommea a pohlednice z Botticelliho; mají zázračnou schopnost netrefit ani jednu barvu a umastit obraz, až se leskne jako mazanec. Většinou jsou to staří páni a ošklivé slečny. Bůhví, ani jedna kopie, ani jedna kopistka nebyla sebemíň hezká.

Řím se mu příliš nelíbil. Píše, že Machar našel v Římě antiku, což je divné. Čapek nalezl v Římě barok. „Celý císařský Řím je zřejmě barokní. Pak přišlo křesťanství a učinilo naráz konec císařskému baroku. Následkem toho Řím výtvarně usnul; a probudil se až při první příležitosti, kdy mu povolil tuhý řemen, jímž ho utáhlo křesťanství, a kdy zase mohl rozkypět v novém návalu baroka, tentokrát ve znamení papežství. Papežský Řím je prostě pokračování císařského Říma, aspoň po stránce architektury“.

Ani Neapol ho příliš nezaujala. „…s krásnou Neapole je to tak trochu švindl. Neapol není krásná, pokud se na ni nedíváte z dálky… Ulice jsou rozhodně velmi ošklivé. Potloukáš se pod girlandami špinavého prádla, raze si cestu mezi všelikou verbeží, osly, všiváky, kozami, dětmi, auty, koši se zeleninou a jinými podezřelými svinstvy, dílnami, jež vyhřezly přes chodník do půli ulice, odpadky, plavci, rybami, drožkami, hlavaticemi, kameloty, načesanými holkami, umazanými haranty rozvalenými na zemi; všecko se tlačí, povykuje, řeže bez milosti do hovadí, vyvolává, nabízí, řve, práská bičem a šidí.

Nejvíc se mu ovšem nelíbila Mantova. O ní píše, že „je tu příliš horko a draho, mnoho taškářů a blech, strašný rámus, samý barok, banditští drožkáři, malárie, zemětřesení a ještě hroznější zla…jsou tam špatné postele, nijaké jídlo a lid nepříjemný.“

Zdroj: ČAPEK, Karel. Italské listy. Praha : Československý spisovatel, 1970. 106 s.