Sudetoněmecká kolektivní historie

27.04.2009, 00:07

V nakladatelství Votobia vyšla v roce 2002 pozoruhodná kniha autorského páru (Eva Hahnová – česká historička, Hans Henning Hahn – německý historik) Sudetoněmecká vzpomínání a zapomínání, který v ní formou esejů přibližuje čtenáři některé aspekty sudetoněmectví. Pro Čechy to není zrovna veselé čtení.

Sudetoněmectví má svůj počátek až na přelomu 19. a 20. století a konstituovalo se v podstatě jako názorový proud nacházející svůj pramen ve starorakouském všeněmeckém hnutí. Svět vnímá na základě etnického principu a dlouho se nevzdávalo myšlenky „práva na sebeurčení národů“, tj. na spojení sudetských území s územím dalších německých národů. Nikoli všichni Němci na našem území byli ovšem Němci sudetskými. Nejde o etnické rozlišení, nýbrž o rozlišení názorové. Od vzniku sudetoněmectví až do vyhoštění na konci druhé světové války, žili tak na našem území vedle sebe sudetští Němci a čechoněmci, přičemž ti sudetští byli prostě ti, kteří se k „sudetství" přihlásili.

Jak autoři uvádějí: „Konstitutivním elementem sudetoněmecké kolektivní identity v souvislosti s českými zeměmi se stalo dogma o tzv. národnostním boji“. To byl od samého počátku – a dodnes je – obraz, kterým sudetští Němci vnímají a popisují česko-německé vztahy. Stylizace politických konfliktů do bitevního pole národovců je proto charakteristickým rysem sudetoněmeckého politického a historického myšlení a i v tom se sudetští Němci odlišovali od ostatních Němců v českých zemích“.

Když se zaměříme na období tzv. první československé republiky, kdy vztahy mezi Čechy na jedné straně a sudetskými Němci na straně druhé eskalovaly až k tragickému vyústění, je pozoruhodné, jak v jednom státě žily vedle sebe dvě skupiny, které naprosto odlišně vnímaly historické souvislosti obývaného území. Autoři předkládají spoustu příkladů, aby čtenáři přiblížili kulturní prostředí, ve kterém sudetští Němci vyrůstali.

Jednou ze stěžejních knih konstituujících historické vědomí sudetských Němců je Katechismus pro sudetské Němce (první vydání v roce 1919 jako Katechismus pro německý národ v Čechách), která se stala sudetoněmeckým bestselerem, vyšla v mnoha vydáních a je vydávána dodnes. Autorem je Erich Gierach (1881-1943), sudetský a později nacistický germanista, jež je dodnes považován za „arciotce sudetoněmectví“. Její obsah je „příležitostí k seznámení se s mentálním prostředím a historickým vědomím v sudetoněmeckém hnutí v prvních letech Československé republiky, umožňující nám pochopit, proč kdysi dalo tolik sudetských Němců přednost nacistickému Německu před československou demokracií“. Zde je stručný výtah jedné z kapitol knihy, nazvané „Z dějin“:

1. Celé území československého státu je stará německá země. Dříve, než se sem přistěhovali Slovani, byly Sudetské země a Horní Uhry již více než půl tisíciletí germánské.

2. Od Kristova narození žily německé kmeny a zněl staroněmecký jazyk neomezeně od pramenů Ohře až hluboko do Karpatského pohoří…

3. Název Čechy (Böhmen) je německého původu. Kdysi znělo Baihaim (latinsky Boihaemum), tj. „domov Bojů“ (Bojer), později Beheim, z čehož vzniklo Böhmen. Slovanský název Čechy je o více než tisíc let mladší.

4. Také název Morava (Mähren) je německý. Tato země – stejně jako její obyvatelé – byla starými Němci pojmenována podle řeky Moravy a toto pojmenování bylo převzato přistěhovavšími se Slovany.

5. Slezsko (Schlesien) má název podle germánského kmene Silingů, hlavního národa Vandalů. I sem se Slované přistěhovali až v šestém století.

6. V Čechách žil od roku 8 př. Kr. do 6. století německý kmen Markomanů (tj. Markmänner čili hraničáři), předků dnešních Bavorů (pův. Bajuwaren, tj. „obyvatelé Čech = Bohemia“).

7. Na Moravě a v Horních Uhrách sídlili půl tisíciletí před Slovany němečtí Kvádové, kteří byli později nazýváni Marchwaren (lat. Marharii), tj. „Marchanwohner“ – Moravani (Mährer)

…

9. Prvním králem Čech byl Markoman Marbod, který vládl od roku 8 př. Kr. do roku 19 po Kr., nikoli Vratislav nebo Přemysl.

10. Slovani přišli do země až v 6. století po Kr. poté, co byly Čechy a Morava více než 500 let čistě německé.

11. Když se přistěhovali Češi do Čech, tak nebyli svobodní, nýbrž žili pod krutovládou Avarů.

12. Od tohoto strašného jařma je osvobodil Němec, francký kupec Samo, který byl jejich prvním králem (asi 625 až 660 po Kr.)

13. Čeští Slovani nikdy nevytvořili jednotný, nezávislý stát. Od dob Karla Velikého (zemřel 814) patřily Čechy a Morava k německé říši, jejíž svrchovanost byla pouze přechodně přerušena.

14. Roku 895 se objevila na řezenském říšském sněmu dobrovolně česká knížata a prosila o znovupřijetí do německé říše. Od té doby patřily Čechy nepřetržitě k Německu a tvořily do roku 1004 jeho neoddělitelnou, s ostatními zeměmi rovnoprávnou součást až do zrušení říše v roce 1806.

15. Již nejstarší kronikář Čech, Slovan Kosmas, děkan pražského biskupského chrámu, řadil Čechy k Německu. V úvodu svého díla jmenuje Germania, cuius in partibus (Německo, na jehož území) leží země Čechy.

16. Hodnost královská nebyla zřízena Čechonárodem, nýbrž panovníkům propůjčována německým císařem.

17. Český král patřil k nejmocnějším německým knížatům a byl první mezi světskými kurfiřty německé říše.

18. Stejně jako Čechy byly i Morava a Slezsko lény německé říše. A všechna tři území patřila jako německé říše k Německému spolku od jeho založení.

19. Tvrzení, že by „země Koruny české“ tvořily státní jednotu, není ani historicky, ani státoprávně udržitelné. Morava od r. 1182 a Slezsko byly bezprostředně podřízenými říšskými knížectvími; a jestliže se České koruně příležitostně dařilo upevnit volné vztahy mezi nimi, ochraňovali si právě Moravané a Slezané vždy svoji nezávislost.

20. O „českém státním právu“ prohlásil mladočech Eduard Grégr roku 1876 v osvíceném okamžiku poznání toho, jak se věci mají, že „nestojí ani za fajfku tabáku“.
…

23. Sudetské země byly v době císaře Josefa II. tak německé, že známý historik J. M. Pelzel v roce 1871 předpověděl brzký zánik českého jazyka. Němci se pak zasazovali o jeho udržení a oživení neméně než Češi.

24. Historické nároky Němců na Sudetské země jsou prastaré. Prvních pět století byly výlučně německé; téměř tisíc let patřily k Německé říši; jejich pohraničí bylo získáno z pralesa a pustiny prací rukou a ducha našeho národa. To jest zdůvodněním historického práva Němců na samosprávu.

Hahnová a Hahn k tomuto textu doplňují… „samozřejmě, že se zde jedná o příklad dějepisectví ve službách politiky, ale intelektuální simplicita této verze politického zneužívání historie si zasluhuje zvláštní pozornost. I když historie slouží často politice, činí tak totiž obvykle různými způsoby, a v tomto případě jsme konfrontováni s příkladem nejen obzvlášť prostoduchým, ale i vůči českému národu velmi agresivním“.

I po odsunu Němců (nejen tedy sudetských) z českého pohraničí po druhé světové válce zůstaly stereotypy a předsudky sudetských Němců stejné jako před ním: melodramatická lítost po „ztracené zemi“ na které mají sudetští Němci odnepaměti výhradní právo, ostré vymezování se vůči Čechům jako původci všeho zla, kulturní nadřazenost Němců nad českými „přistěhovalci odnikud“, atd. Účelově se přehlíží období druhé světové války, popř. bagatelizuje role sudetských Němců během ní … „v kolektivním sudetoněmeckém vzpomínání bývají létům 1938-1945 věnovány jen velmi krátké pasáže, v nichž je poukazováno většinou pouze na obtíže, do nichž se sudetští Němci sami dostávali…“.

Odsunutí Němci nalezli nejpříznivější podmínky pro život v Bavorsku, kde se postupem času stali, prostřednictvím hnutí Sudetoněmecký landsmannschaft, jedním z důležitých činitelů veřejného života a kde se vedle Bavorů, Franků a Švábů stali tzv. „čtvrtým kmenem“. V bavorské metropoli Mnichově vznikl též ústav pro výzkum českých zemí Collegium Carolinum, který se stal hlavním pokračovatelem nepřerušené kontinuity sudetoněmeckého dějepisectví. O jaký druh kontinuity se jedná, je naznačeno výše. Collegium Carolinum se přihlásilo se k tradicím „nejstarší univerzity německé říše“. Nemá ovšem v náplni práce pouze tradice Univerzity Karlovy, ve svých stanovách se zavázalo i k „péči o vědecké tradice sudetských Němců a jejich další rozvoj“. Příznačné je, že prvním předseda Collegia Carolina se stal medievalista Theodor Mayer, který byl nositelem řady významných funkcí ve třetí říši.

Ještě v roce 1950 německý rasový odborník, později sociolog Karl Valentin Müller „odborně“ srovnával Čechy s americkými indiány, údajně asimilovanými ku povznesení lidstva a dospěl k názoru, že „poněmčení slovanských kmenů a malých národů na německé koloniální půdě, které začalo v 18. století v celé habsburské říši, bylo vcelku vzato přirozeným a v mnohém směru rozumným vývojem“.

Několik dalších sudetoněmeckých stereotypů:
- Karlova univerzita je první univerzita na německé půdě.
- Češi jsou rolníci, kteří nebyli schopni podmanit svým pluhem surové lesy a museli proto povolat do země Němce.
- Od roku 845, kdy 14 českých kmenových náčelníků přijalo v Řezně křest, plyne na toto území téměř nepřerušený proud náboženského, kulturního a hospodářského oplodňování z Německa.
- V husitských válkách… se oheň a meč obrátily proti těm, kdo přišli s pluhem, s právním pořádkem a uměním stavět a budovat jako zprostředkovatelé západní křesťanské kultury a mravů do oné země, kdy již dávno před Slovany žili germánští Markomané a Kvádové.

Je samozřejmě nesprávné tvrdit, že všichni sudetští Němci jsou nositeli uvedeného kolektivního vědomí. Vyskytují se i skupinky na sudetském hnutí intelektuálně nezávislých „čechoněmců“, jejichž význam je bohužel příliš marginální a hlas příliš slabý.

Moderní způsob šíření sudetství se v Čechách pojí s činností sudetoněmeckého spolku Ackermann-Gemeinde, které u nás působí již od roku 1991. Využívá značných finančních zdrojů, pořádá semináře a v českém překladu vydává knihy, které patří k reprezentantům sudetského vnímání dějin v českých zemích a vztahů mezi Čechy a Němci, kteří zde po dlouhá staletí vedle sebe žili. Spolek je organizačně i personálně propojen se Sudetoněmeckým landsmannschaftem a podporuje jeho cíle. Jeho způsob činnosti je ovšem jaksi sofistikovanější, jemnější, skrývající se za křesťanské tradice. Není proto překvapením, že své partnery nachází zejména v katolických kruzích. U příležitosti výročí desetiletého působení vydal Ackermann-Gemeinde 24. června 2001 tzv. ellwangenské prohlášení. Z psychologického hlediska je slušně nastaveno. Začíná vyjádřeným souhlasem s odškodněním nuceně nasazených Čechů za druhé světové války, pokračuje politováním, že se současné Německo ještě plně nevyrovnalo s nacistickou minulostí a nechybí ani prosba o prominutí viny těch sudetských Němců, kteří se „osobně provinili“. Tím ovšem sypání popela na vlastní hlavu končí. Následují rady a doporučení pro celý český národ. Ten se má s daleko větším důrazem zabývat odsunem, uvědomit si závažnost tehdejších křivd, upustit od legislativního bezpráví a konstatovat neplatnost Benešových dekretů. Dále máme „uzdravovat následky bezpráví“ humanitárními gesty a pomáhat sudetským Němcům, kteří se chtějí vrátit zpět. Hovoří se tu i o nutnosti vzdát se „dosavadních pozic“, které jsou považovány „druhou stranou“ za nespravedlivé.

Autoři knihy Sudetoněmecká vzpomínání a zapomínání toto prohlášení vcelku jednoznačně komentují: „Text ellwangenského prohlášení je napsaný s velkou dávkou pocitu vlastní nadřazenosti. Obraz zdánlivě poučených Němců, kteří dávají sami sebe za příklad, je zesílen emotivním užíváním poukazů na připravovaný vstup ČR do EU“. Komentář je ukončen otázkou, zdali jde skutečně tomuto spolku o „charitativní činnost ve prospěch všech postižených… o duchovní aspekty lidských životů, anebo o politický zásah do historicky vzniklého právního pořádku v České republice?“. Odpověď je nasnadě.


Literatura:
HAHNOVÁ, Eva; HAHN, Hans Hennig. Sudetoněmecká vzpomínání a zapomínání. Praha : Votobia, 2002. str. 233. ISBN 80-7220-117-4.