Benešova demokracie dnes a zítra

12.04.2009, 15:09

Kniha Edvarda Beneše - Demokracie dnes a zítra - je souhrnem esejů a přednášek vztahujících se k vývoji demokracie po první světové válce, její krizi ústící do druhé světové války a vizích dalšího vývoje.

V Benešovi se nezapře sociolog a žák T. G. Masaryka . Byl rozhodně člověkem, který se nikoli nevýznamně podílel na utváření politického prostředí meziválečné Evropy; jeho názory proto patří v kontextu doby k nejzasvěcenějším. Podrobuje tvrdé kritice tehdejší totalitní státy, zvláště Německo a Itálii; zmíněno je současně i Japonsko a zčásti Sovětský svaz. Jeho kritice se ovšem nevyhnou ani meziválečné demokratické státy, přičemž jedním dechem zdůrazňuje, že přes veškeré těžkosti, problémy a neúspěchy tehdejších demokracií vždy byl a zůstává demokratem.

U tehdejšího německého a italského totalitního režimu svým typickým způsobem vyjmenovává jejich hlavní znaky, kterými se odlišovaly od demokratických zřízení. Hlavním znakem je nepochybně v demokracii nemyslitelné potlačení svobody individua na úkor kolektivu, přerůstající až v jeho zbožštění – v případě Itálie v podobě státu, v případě pak Německa v podobě národa. Z politologického hlediska jsou, tvrdí Beneš, tehdejší totalitní zřízení útokem proti výdobytkům americké a francouzské revoluce a přijetím hobbesovského, resp. machiavelistického pojetí světa neustálého boje, kde je člověk člověku nepřítelem, kde rozhoduje právo silnějšího, kde platí pouze absolutní pragmatismus a kde není místo pro ideje tolerance, vzájemnosti, spolupráce atd. Z psychologického hlediska definuje fašismus a nacismus jako příklon k intuitivnosti, pudové složce osobnosti; to vše pochopitelně na úkor rozumu.

Vůbec se nedivím, že Beneš byl po nástupu nacismu Němcům trnem v oku, úhlavním nepřítelem, jehož nacistická propaganda vykreslovala v těch nejhorších barvách. Je příznačné, že i dnes ho mnozí sudetští Němci považují za zločince. Ve světě byl tehdy zavedenou osobností, mnohde autoritou, vzdělaným politikem, sociologem, který se nezpěčoval nazývat věci pravými jmény: „…nacionálsocialismus je sprostým, nevzdělaným materialismem, kolektivním národním a státním brutálním a primitivním násilnictvím, potlačujícím nejzákladnější svobody lidského individua a zásadní požadavky lidské důstojnosti, systémem, ospravedlňujícím všecky, i ty nejhorší methody a prostředky politického boje, jen když slouží jeho cílům; je národním exlusivismem, směšným nadčlověčským aristokratismem jedné rasy nad druhou, založeným na povrchní a krajně tendenční pseudovědeckosti. Je to jedním slovem produkt národa a režimu, vykazujícího zjevně znaky těžké duchovní choroby a rozvrácenosti, politické nevyspělosti a dekadence a sociálního a mravního rozvratu“.

Benešova kritika meziválečných demokratických režimů by se dala velmi zjednodušeně shrnout do následujících bodů: přílišná sebestřednost a zbabělost jednotlivých států, slabí demokratičtí vůdci, nadměrná roztříštěnost politické scény – resp. stranickost – bránící vytvoření skutečně silné vlády; v nových demokraciích pak nezralost a nepřipravenost společnosti.

Z pohledu dnešního občana euroamerického kulturního okruhu je jistě zajímavá i závěrečná Benešova studie, ve které se podrobně zabývá slabinami demokratického zřízení a navrhuje jeho vylepšení. Nemilosrdné vysvědčení vystavil zejména neuvědomělosti a omezenosti tehdejších stran. Jeho postřehy jsou natolik aktuální i v dnešní době, že se až člověk neubrání úsměvu.

„Strana… jsouc hnána především svým stranickým zájmem a chtít za každou cenu získati co největší počet straníků, chápe se všeho, co by ukázalo, že ona má pravdu, že jen její snahy jsou správné, že jen ona je vrcholem dobroty, oprávněnosti a dokonalosti, Proto neobjektivně všecko, co sama činí, vynáší a vychvaluje. Co její straníci podnikají dobrého, vysoce oceňuje a zveličuje, zásluhy jejich přeceňuje a činí z nich veličiny, jimž není rovno…

…Poklesek straníkův se v řadách jeho strany vykládá jako zcela běžný způsob hospodářského boje, obchodních manipulací, průmyslových a peněžních spekulací, jichž se přihází tisíc denně a jež nic neznamenají. Týž poklesek druhá strana líčí jako zločin nejhoršího druhu, pro nějž není ani dosti přísných a odstrašujících trestů…

…Neobjektivnost zprvu neuvědomělá přechází téměř nepozorovaně v neobjektivnost více méně uvědomělou; a to na straníka působí nejprve ve formě neupřímnosti a pokrytectví, dříve nežli přejde v přímou lež, podvod a klam. Straník, jsa si vědom chyby své strany, musí se předem haliti v požadavky taktiky, a z důvodů taktických, aby neškodil své straně, omlouvá, nevidí a nechce viděti chyby své skupiny. Každý straník spojuje kus své osobnosti se svou stranou. Proto boj proti jeho straně, výtky proti ní a chyby její dotýkají se ho i osobně…

…psychologie špatné demokracie a špatného stranictví je především psychologií jejího tisku. Tisk strany bývá takový, jaká je strana sama: v něm se činnost strany nejlépe zobrazí, je jejím představitelem, jejím vtělením, jejím výrazem. Mocný vliv jeho cítíme všichni právě proto, že za ním tušíme sílu strany, velkou část takzvaného veřejného mínění, nějakého velkého celku. Proto je tisk nejstrašlivější zbraní v politickém boji stranickém…

…Stačí, aby před rozhodujícím hlasováním, volbou, veřejným činem přinesl nepřátelský tisk klamnou zprávu, vrhající v tvář odpůrci nejhorší obvinění – a představa, že tu mluví ne jedinec, nýbrž mnoho jedinců, v žurnál vtělené veřejné mínění a duše davu, okamžitě působí na každého jedince tak, že věří hned v pravdivost útoku: strana napadená je poražena a nežli se v následujících dnech věc vyvrátí, je cíle dosaženo…

..Všecky tyto zjevy, zejména však bezohledná kritika a štvavá a lživá agitace stranická způsobují, že se veliké části veřejnosti začne jeviti všecka veřejná práce a všecky ideály jako předstírané, vymyšlené, pokrytecké. Lidové vrstvy ztrácejí víru v pravdu, v ctnosti i v čest v politice a mají tendenci odsouditi všechny strany a všecky politiky bez rozdílu. Idealism šmahem ze života veřejného mizí. Nikomu se nevěří a o dobrých i špatných politicích se pronáší zevšeobecňující soud: všichni jsou stejní. Všude se vidí jen lež a podvod; pravé zásluhy se neoceňují, nezištnost se nechápe a poctivost se pokládá ve veřejném životě za nemožnou…

…Vznikají poměry nesnesitelné. Lidé, kteří jsou oprávněnými zástupci politického, kulturního, vědeckého a uměleckého života národního, dostávají se do osobního nepřátelství, navzájem se odcizují a spolupráci se vyhýbají. V obcích a krajích vytvářejí se osobní kliky, jejichž cílem je bořiti to, co protivník postavil. Vytváří se tím rozdrobenost celého národního tělesa, živená stálými rozpory a zaujatostmi stranickými i osobními…

…Individuálně pak vůdci stran a vůdčí politikové vůbec měli by míti stále na paměti, že přímo jako mor nebo paralysa působí v politickém životě ješitnost a prestižnost vůdců, nedostatek sebekritiky, egocentrism a velikášství…

…Těžké otřesy našich demokratických institucí nevyvolával jen boj stran; také dohadování se stran, vzájemné kompromisy a koncese, vzájemné podílení se na moci, dělení se o výhody vládnutí, vzájemné si odpouštění vin a chyb – to vše dělo se vždycky na útraty státu a veřejné mravnosti, zejména pokud stran bylo mnoho a pokud to znamenalo buď dělení se navzájem mnoha stran o stát nebo vzájemné se paralyzování a vetování v politickém rozhodování a ve vedení státu…
…Nejčastěji projev koaličnictví spočíval v tom, že se strany přímo nebo mlčky dohodly, že si každá vyhradí svou sféru vlivu, do níž se jí strana druhá nebude vměšovat. Vznikly tak vyhraněné domény jednotlivých stran, nekontrolovatelné a nikomu jinému neproniknutelné, a tím rozdrobení státu na jednostranné sektory, vedené bez ohledu na celý život ostatních částí administrace…

…Strana je prostředkem pro organisaci státu, nástrojem, nezbytným k účelnému organisování každé svobodné demokratické společnosti, jejího řízení a vedení. Není a nemá býti sama sobě cílem. Být nástrojem pro organisování demokratického společnosti je tedy první úkol politické strany…“

Řešením krize stran a jejich přílišné sebestřednosti, preference vlastních zájmů nad zájmy veřejnými, které má přímý dopad na fungování demokratického státu, je podle Beneše redukce počtu stran na tři - levice, pravice, střed - s přísně vyžadovanou podmínkou státotvorného programu.

Benešova zájmu nezůstala ušetřena ani představa ideálního demokratického vůdce, kterého vykreslil téměř až s platónskou naivitou. Benešův politik je praktikujícím filozofem, sociologiem, vůbec přísně vědeckého myšlení, zároveň však charismatický s pevným charakterem:

„…Ze všech lidských činností je politika činností nejvyššího sociálního významu, ať hodnotící měřítko je duchovní, mravní či tolik praktické. Politika má být vědou a uměním, spočívajícím vždy na určité filosofii a morálce, na určitém filosofickém a mravním pojetí celého života individuálního a společenského…

…Politik je a má býti filosofem a jeho politika má být filosofií. Politik jako vědec objevuje povahu sociální reality, analyzuje ji, definuje ji a zjišťuje si, co je, co existuje. Jako umělec zpracovává a připravuje změny toho, co existuje, danou existující sociální realitu uzpůsobuje novému vývoji, pomáhá svou prací při tomto rozvoji a dává mu další směr do budoucnosti. Jako filosof, a zvláště jako filosof dějin a moralista, musí pátrati a odůvodňovati, v jakém směru a jakými prostředky, hmotnými či duchovními, ideovými či praktickými má změny v politickém a sociálním životě přivodit nebo prosazovat… být v politice vědcem, filosofem a moralistou znamená mít pevné a jasné, vědecky a mravně odůvodněné přesvědčení a hájit je důsledně a důstojně, míti pevný, neochvějný, železný charakter, tj. nebát se, být statečný a poctivý, objektivní, nesobecký, nevášnivý a tudíž trpělivý. To znamená, že demokratický politik nemá být prázdný, povrchní oportunista nebo cynický patolízal, nemá to být vyznavač běžného machiavelismu a lehkomyslného hazardérství, nemá to být demagog, který hledá okamžité úspěchy lichocením masám a jde za každou novou a dočasnou vlnou veřejného mínění nebo i za proudem přechodné, náhlé nebo násilné změny; nemá to být vypočítavec, nebo hochštapler, jdoucí bezcharakterně dnes tam, zítra jinam za osobním nebo stranickým zájmem a úspěchem. Zde politika přechází do praktické filosofie a ethiky: demokratická politika musí být mravná, musí mít mravní základnu a demokratický politik musí být mravní osobností…

…Téměř každý skutečný demokratický vůdce musí projíti obdobím všeobecné nepopulárnosti. Velmi často demokratický vůdce je odsouzen k tomu, aby nakonec se stal plně nepopulárním a padl. Je moudrý, je-li si vědom těchto skutečností, je-li stále připraven na nepopularitu a nepochopení lidových mas a dokonce na úplné zapomenutí, pád a odchod. Je to vždycky jedna z velikých zkoušek státníkových, když se má vůdce v demokracii rozhodovat, zdali a kdy má odejít. Podle toho lze vždy soudit jeho mravní velikost, jeho rozumovou zdatnost a jeho duševní rovnováhu…“

Literatura:
BENEŠ, Edvard. Demokracie dnes a zítra. Praha : ČIN, 1946. str. 349.