Výzdoba tištěné knihy do 17. století

29.05.2008, 12:45

Stručný popis typů výzdoby tištěných knih a jejich vývoj do 17. století. Popis je doplněn o příklady některých významných ilustrací v knihách vytištěných v českých zemích.

1. Úvod
2. Barvy
3. Dekor
        3.1 Linka
        3.2 Lišta
        3.3 Vlys
        3.4 Rámce
        3.5 Bordura
        3.6 Iniciála
4. Ilustrace
        4.1 Ilustrace v českých a moravských tiscích
 

1. Úvod

Výzdoba tištěné knihy zažila svůj největší rozmach v 16. století, který souvisel s prudkým rozvojem písmolijectví. Na konci 16. století obliba výzdoby knihy dosáhla takové míry, že často až překračovala hranice estetické únosnosti. 17. století proto přináší jistou umírněnost. Výzdoba sama o sobě sice nemizí, ale daleko více se podřizuje samotnému textu knihy. Motivy, druhy a způsoby výzdoby jsou ovlivněny zpočátku renesancí, později barokem.

Výzdobu můžeme rozdělit obecně zhruba na dva typy základní typy. Prvním typem je výzdoba, která nemá vazbu na text anebo má vazbu jen volnou. Tímto typ nazýváme dekor. Druhým typem je ilustrace, která se již k textu přímo vztahuje a jej dokresluje.

Nejčastěji bývala zdobena titulní strana tisku a některé význačné strany následující. Na počátku 16. století knihu ještě zdobili iluminátoři, postupně se však začalo prosazovat mechanické rozmnožování výzdobných prvků knihy, jako byly zpočátku jednoduché výzdoby typu vinět, rámů a linek. Prvním takovým způsobem mechanického rozmnožování se stal dřevořez. Dřevořez vznikl v první polovině patnáctého století, jeho největší rozvoj je však spojen se stoletím šestnáctým. Dřevořezem se míní špalík (převážně hruškového či zimostrázového dřeva), vyhlazený do roviny a vyhloubený v místech, která měla zůstat po tisku bílá. Vyvýšená místa pak tiskla. Tento způsob tisku se nazývá tiskem z výšky. 17. století přineslo postupné nahrazování dřevořezu mědirytem, resp. nahrazení tisku z výšky tiskem z hloubky. Principem tisku z hloubky bylo, že barva se lila do prohlubní v tiskové desce; papír se při tisku tlakem lisu dostával do těchto prohlubní a barva se na něj obtiskla. Tisk z hloubky umožňoval daleko jemnější ozdobné prvky. Jeho odvrácenou stránkou bylo, že nešlo tisknout ozdobné prvky a text zároveň. Důvodem, proč nešlo tisknout zároveň text a grafickou předlohu vyhotovenou pomocí mědirytu, bylo, že měděný štoček vyžadoval při tisku daleko větší tlak nežli textová sazba. Ozdobné prvky knihy se proto tiskly na speciálním lisu, který byl opatřen válci zvyšujícími tlak na měděnou desku. Nástup mědirytu byl pozvolný. Mělo to několik příčin. První z nich byla pochopitelně cena, která byla u rytin vyšší než u dřevořezu. I proces výroby rytin byl v porovnání s dřevořezem náročnější. Na výrobě rytin častěji participovali minimálně dva autoři – malíř a rytec. Malíř nakreslil předlohu a rytec ji vyryl. Nikoli nevýznamnou nevýhodou byla i nižší trvanlivosti měděné plotny oproti dřevěnému štočku. Měděné rytiny se zpočátku uplatňovaly v odborných knihách z oblasti historie, přírodovědy, medicíny apod.

 

2. Barvy

Jednou z mála nevýhod knihtisku oproti rukopisu byla v jeho počátcích, tzn. 15. a 16. století barevnost, přičemž nejmarkantněji se to projevovalo u ozdobných prvků. Zatímco rukopisné knihy doprovázela výzdoba ze široké škály barev, knihtisk používal maximálně barvy dvě. Dominantní byla pochopitelně černá, jako druhá barva se používala tiskařská červeň. Byla to barva světlé rumělky a sloužila převážně k oživení titulních stran a k rozlišování různých pasáží a kategorií. I přesto, že se maximálně tisklo dvoubarevně, byl dvoubarevný tisk složitou knihtiskařskou operací a tiskařům vždy trvalo nějakou dobu, než se naučili tisknout kvalitní listy s červenočerným tiskem. Jelikož si z období rukopisů čtenáři zvykli na barevné knihy, musely se tištěné knihy ručně domalovávat. Kolorovaly se zejména jednolisty, výjimečné tisky, bible a další náboženské texty,

 

3. Dekor

Dekor se ve své podstatě odvozuje z ornamentů, které jsou známy již ze středověkých tisků. Nižší úrovně dekoru v prvním období knihtisku fungovaly jako doplnění řádků. Od 16. století se dekor stává podstatně složitějším. Jeho hlavním smyslem bylo vizuálně zvýraznit sazbu. Vyšší formy dekoru se pojí zejména s renesančním knihtiskem. Jde zde už o výrazně estetickou záležitost a dekor tu působí jako samostatný obrazový prvek.
 

3.1 Linka

Nejjednodušším typem dekoru je linka, která je už známa z antických děl a s různými obměnami se používá až do současnosti. Vodorovně a svisle tištěné linky měly hlavně oddělující funkci. Umísťovaly se mezi věcný název a tiráž, mezi záhlaví a hlavní text, mezi jednotlivé sloupce, podél okrajů textu a pro účely tzv. textu pod čarou. Opticky zpřehledňovaly číslování jednotlivých listů a ukončovaly kapitoly. Sloužily rovněž k oddělování ilustrací od textu. Od 16. století se začaly linkami podtrhávat i názvy kapitol a nejdůležitější pasáže textu.

Z typografického hlediska rozlišujeme krátké, dlouhé, jednoduché, tučné, plné linky a perlovec, což je složitější geometrický ornament tvořený rovnoběžnými linkami. Tyto typy linek pak lze podle libosti kombinovat, zdvojovat, ztrojovat, atd.
 

3.2 Lišta

Složitějším ornamentem než linka je lišta. První doklady o používání lišty pocházejí z druhé poloviny 15. století, kdy lišty opticky zdůrazňovaly počátek textu. Vyrůstala z iniciály a rozvíjela se podél levé strany sazby. V 16. století lišta podstatně zesložitěla do formy rozmanitých pletenců a větvových útvarů. Lišta se přestala používat na konci 16. století a byla nahrazena bordurou.
 

3.3 Vlys

Historie vlysu v podstatě kopíruje historii lišty. Rozdíl mezi lištou a vlysem spočívá v tom, že zatímco se lišta vyznačuje různorodými pletencemi, pro vlys je charakteristický jeden ústřední motiv, který se symetricky rozvíjí na obě strany sazby.

V 16. století byly velmi oblíbené vlysy s biblickými motivy.

V 17. století byl oblíbeným vlysem motiv vázy s kyticemi a ozdobně zřasené dekorativní závěsy. Rozmáhají se i náměty se zvířaty, nevyjímaje ta bájná – ptáci, ryby, hadi, pták Fénix, okřídlený kůň Pegas, atd. Objevují se lovecké scenérie, fontány, zobrazení zahrad a třeba i včelí úl jako symbol svornosti. Na vlysech se tehdy začínají objevovat taktéž monogramy či poprsí panovníků (např. Rudolfa II., Ferdinanda III., Karla VI.) a světců jako Jana Nepomuckého a svatého Václava.

Vlysů bylo využíváno jako výzdoby minučních kalendářů, což byly kalendáře s informacemi o vhodných dobách pro rozličné úkony v domácnosti a celém hospodářství. Od třináctých let 16. století se vlysů používalo k výzdobě titulní strany a záhlaví jednotlivých měsíců, kde byly ve vlysech zobrazovány jednotlivé scény z venkovského života. Tato forma se osvědčila a udržela se až do 18. století.
 

3.4. Rámy

Spojením lišt vznikaly rámy. Byly používány nejčastěji k optickému zdůraznění samotné titulní strany, ilustrace či textu knihy. V první polovině 16. století dosáhly rámy velké rozmanitosti. Tvoří je architektonické prvky jako sloupy, pilíře, portály, dále pak přírodní motivy jako rostlinné úponky, květy, ptáci a nakonec třeba rozličné trofeje a erby.

Rozeznáváme dva druhy rámů. Starší typ rámu se do Čech dostal v první čtvrtině 16. století. Tvořilo ho spojení štočků samostatných lišt. Mladší typ vznikl v 60. letech 16. století a používal se převážně k tisku jednolistů, příležitostných a humanistických listů. Tento typ rámu již nebyl pořizován pomocí štočků, ale přímo v sazbě.
 

3.5 Bordura

Byla používána podobně jako rám. Nejprve sloužila ke grafickému zvýraznění předmluvy a věnování. Poté se rozšířila i na titulní stranu. Bordura se přestala používat během 17. století a byla postupně nahrazována ilustračním frontispisem.

Rozlišujeme dva typy bordur. Starší, pravoúhlá bordura kopírovala obdélníkovou plochu strany. Mladší typy bordury využívaly motivů z italských a francouzských lišt konce 15. století. Šlo zejména o prvky heraldické, rostlinné, figurální a mytologické. Do Čech tento typ bordur pronikl ve 20. letech 16. století.

Typickou bordurou, která se začala objevovat od počátku 16. století do jeho poloviny, bylo vyobrazení dvou bočních podpěr, které měly podobu antických sloupů, volně stojících hranatých či kulatých pilířů. Na těchto podpěrách pak spočíval štít ve tvaru trojúhelníku či půlkruhu. Ten byl vyzdoben postavami lidí či zvířat.

V pozdějších letech nahradily sloupy postavy atlantů a karyatid. Trojúhelníkové či polokruhové štíty byly nahrazeny kartušemi, tedy oválnými či kruhovými štíty s dekorativně rozvinutými okraji. V českých zemích se tato bordura uplatnila v rudolfínské době a byla používána téměř výhradně v cizojazyčných dílech psaných českými autory.
 

3.6 Iniciála

Jde o graficky nejvýraznější obohacení první strany textu. Iniciálou rozumíme velikostí, tvarem, pozadím nebo barvou zdůrazněné první písmeno jakékoli ucelené části textu. Iniciála se vyskytovala už v pozdně antických literárních dílech, stala se tradicí a jako taková byla převzata i knihtiskem.

V počátcích tisků se iniciály domalovávaly ručně. Namísto iniciály často bývala vytištěna tzv. reprezentanta sloužící jako pomocné písmeno. Stávalo se totiž, že bez ní rubrikátor často špatně přečetl první část textu a domaloval špatnou iniciálu. Později však docházelo k tomu, že iniciála nebyla domalovávána vůbec a v textu tak zůstala pouze reprezentanta sloužící jako iniciála.

V českých zemích se iniciály poprvé objevují v Kronice trojánské (jednalo se o vyzdobené písmeno P), iniciály se objevují i v dalších pražských a plzeňských tiscích.
Gotické i antikvové figurální iniciály byly v 16. a 17. století zdobeny biblickými náměty, často čtyřmi evangelii a jejich symboly, i současnými mužskými postavami jako byl písař nebo učitel s žáky, z historických osob třeba Jan Hus.

Nejvyšší úrovně v českých zemích dosáhly iniciály tisků Jednoty bratrské. Již v prvním vydání Nového zákona od Jana Blahoslava, ke kterému došlo v roce 1564, se objevují iniciály s čárkovanými arabeskami (arabeska byl plošný a rytmicky orientovaný rozvilinový ornament spojitě se odvíjející od středu kompozice ) na tečkovaném pozadí. Druhé vydání tohoto díla z roku 1568 obsahuje již frakturové konstrukce na černém pozadí s jemnými vlasovými úponkami rozvilin. Tento druh iniciál pak vrcholí v Blahoslavově díle Evangelium anebo čtení svatá z roku 1571. Zde již rozsáhlá, frakturová písmena s úponkovou dekorací dominují na tiskové straně víc než by odpovídalo celkové harmonii strany. Českobratrská vysoká úroveň se však nejvíce uplatňuje v iniciálách kancionálů. V Písních duchovních evangelických (1564, 1576, 1581) je snad každá strana vyzdobena alespoň malou iniciálou s rostlinným či květinovým ornamentem. Na významnějších místech jsou pak iniciály větší v podobě akantových těl v rámcích s květinovou arabeskou i figurální výzdobou. Na začátcích jednotlivých kapitol jsou pak vytištěny iniciály s maureskami (maureska byl plošný a velmi rytmicky orientovaný rozvilinový ornament, jehož skladebné prvky vycházejí paprskovitě ze středu a symetricky na sebe navazují ) nebo celými ilustracemi biblických textů ve vnitřních polích akantových písmen. Většina těchto iniciál je doplněna českými citáty z Písma, z čehož vyplývá, že se pravděpodobně jedná o původní domácí práci.
 

3.7 Viněta

Slovo viněta znamenalo původně ozdobu z vinných úponů, časem se přenesl jeho význam z vinařství do dalších oblastí. Ve výzdobě knihy představuje viněta čistě ornamentální, geometrický útvar, který přes občasnou figurální povahu nemá ilustrační tendenci. V knize se viněta poprvé objevuje kolem roku 1520 jako výzdoba titulního listu, začátku kapitol nebo konce knihy. Používá se prakticky až do dnešních dnů.

Její prvky bývají občas geometrické, častěji páskové pletence, později nastává rozmach vinět s rostlinnými ratolestmi, květy a figurálními motivy.

Ač primární úlohou viněty bylo vyplňovat hluchá místa na titulní straně nebo na nepotištěné části stránky na konci kapitoly či knihy, byla viněta nejvlastnější nositelkou symboliky. Nejpropracovaněji v tomto smyslu používali vinětu jezuité. Ti věnovali značnou pozornost grafickému ztvárnění symbolů ve vinětách. V jejich vinětách se vyskytovali se tak nástroje utrpení Kristova, tzv. „arma Christi“, monstrance, jazyk Jana Nepomuckého ve svatozáři, planoucí a probodnuté srdce, monogram IHS (Jezus Hominum Salvator), varianty jména Maria, náboženská hesla jako „Ad maiorem dei gloriam“, Nomen domini laudabile“, atd. Náměty vinět byly nesčetné.

Z českých publikací byla viněta nejdříve použita v Lukášových traktátech z počátku 20. let 16. století. Autorem byl tiskař Jiřík Štyrsa. Renesanční viněty mají povětšinou ornamentální ráz. Jsou tvořeny často kaligrafickým pletencem, akantovými propletenci, vegetativní maureskou připomínající květiny či jiné rostliny či arabeskou – plochým ornamentem z proplétajících se úponků nebo listových rozvilin. V 17. století byly populární viněty z květinových variací a zdrobnělé biblické výjevy.
 

3.8 Signet

Zvláštní typem vinět byly tzv. signety, což byl dekorativní prvek s identifikačním účelem. Stal se jakýmsi osobním symbolem typografického tvůrce. Signet se objevil už v prvopočátcích tisků, největšího rozvoje však dosáhl ke konci 15. století a ve století 16. Jde o v podstatě jediný dekorativní prvek, který nenavazuje na středověké rukopisy. Knihtiskaři se v případě signetu inspirovali pravděpodobně notářskými pečetěmi, za jejich zdroj se také občas považují signatury kameníků či domovní znamení.

Signet nebyl považován za chráněnou obchodní značku, byl pouhým symbolem typografického tvůrce s posláním zejména svého tvůrce reprezentovat. V osmnáctém století již všichni tiskaři mít své signety nemohli, jelikož nebyli samostatnými mistry; symbolické signety se přestaly vztahovat na osobu a přenesly se na celou firmu. Staly se z nich signety nakladatelské.

Signety se rozmohly nejvíc v 15. až 16. století. Podle některých autorů (např. M. Bohatcové) rozvoj signetů souvisí s nástupem renesančního myšlení, které s sebou přineslo probuzení individuálního vědomí a osobní ctižádost. Velké množství signetů heraldického typu pak implicite odkazuje ke všeobecným snahám měšťanů té doby po šlechtických titulech a erbech. Své signety měli i někteří chudí a málo významní tiskaři, nikoli však všichni.

Součástí signetu se často stávaly iniciály tiskaře či nakladatele. Neobvyklé nebylo ani užívání znaků měst jako sídel tiskárny.

I většina českých tiskařů měla signety. Někteří si svůj signet vytvořili až v průběhu své tiskařské kariéry, jiní měli signetů několik. Například geometrický signet používali tiskaři jako Pavel Olivetský, Jiřík Štyrsa. Řada českých tiskařů měla signety heraldického typu. Mikuláš Konáč měl symbol dvou zkřížených tiskařských balíků, Mikuláš Klaudyan větvičku s růžovými květy. Erb jako signet používali například tiskaři Bartoloměj Netolický, Jiří Melantrich, Daniel Adam, Samuel Adam a další. Melantrich používal mimo to dva signety ve tvaru emblému, ve kterých byly do symbolů zašifrovány osobní kréda či ideje. První zobrazoval ruku držící meč, která je obtočena dvěma hady a na hrotu meče sedí holubice. Předmětem druhého signetu je prsten s drahým kamenem. Prstenem je provlečena hořící pochodeň, halapartna a pás papíru s nápisem „Nec igni cedit nec ferro“ (Neustoupí ohni ani železu). Nejbohatšími signety ovšem proslula Ivančicko-Kralická tiskárna Jednoty bratrské (působící v letech 1563 až 1619).

V českém signetu, stejně jako v zahraničí, je v první polovině 16. století patrný bouřlivý rozvoj. Čeští tiskaři se, ostatně jako ve spoustě dalších případů, učili na cizích vzorech, které potom přizpůsobovali individuálním potřebám. Jako v cizině, převažuje i u nás signet heraldický, který bývá vkomponován do celých obrazů s rozličnými výjevy. Příznačné je, že náboženské motivy téměř neexistují. Jediný signet s náboženským motivem byl zjištěn pouze u Mikuláše Konáče z Hodiškova. Signety se u nás objevují poprvé v roce 1475, konkrétně v plzeňském tisku Nového zákona; a v Olomouci roku 1500. U prvně zmíněného signetu je motiv převzat od nejstaršího známého signetu Petera Schöffera, zobrazující dva štítky zavěšené na větvičce. Ve štítcích jsou umístěna řecká písmena CH (Christos) a L (Logos). Česká varianta má místo řeckých písmen letopočet 1475.

Mikuláš Konáč z Hodiškova, pražský tiskař dotčený humanismem, v roce 1514 poprvé použil svůj signet v knize Životové a mravná naučení mudrcův přirozených. Jeho signet je vložen do dřevořezného rámce titulní strany. Na rozvinuté pásce, která tvoří horní část signetu, je nápis In lacu (Na louži – označení místa tiskárny), dole sedí dva putti (putto - množné číslo putti - byla varianta antických amoretů a středověkých andílků, v podobě malého nahého chlapce s křidélky nebo bez nich ), kteří drží štít s písmeny N I (Nicolaus Impressor). Písmena jsou rozdělena větévkou. Tento signet se však nestal trvalou charakteristikou tohoto tiskaře. Tím se stal až signet, který použil o rok později. Na tomto dvě vztyčené ruce drží zkřížené tiskařské balíky. Tento základní motiv zůstal i v pozdějších signetech, kdy už byl Mikuláš Konáč z Hodiškova vladykou a nechával si vyrábět mnohem složitější signety. Jeden z nich byl např. doplněn o postavu válečníka v přírodě s rostlinami a květy. Konáč své signety užíval úměrně výpravě toho kterého svého tisku. Jeho tisky sice nikterak nevynikaly po stránce typologické ani ilustrační, ale v užití signetu si zaslouží uznání.

Krásné signety měl i Pavel Severýn z Kapí Hory, který jim zdobil svá reprezentativní díla. Například do tisku Postily od Petra Chelčického z roku 1532 vložil signet se dvěma andílky, kteří drží Severýnův znak a vlající stuhy s jeho jménem. Severýnův štít je hrotem dělený a v každém poli má růži. Je to signet s velkou technickou úrovní, není však původní. Jde o kopii značky bádenského tiskaře Thomase Anshelma. Další Severýnovy signety jsou například v bibli z roku 1537. Jde o bohatý renesanční rytířský erb s mohutnou výzdobou, korunou na přilbě, s růží a křídly jako klenotem a bohatými pokrývkami.

Signet vysoké technické úrovně měl i německý malíř a grafik Michal Peterle z Annaberku, který působil v Praze jako tiskař od roku 1570 až do své smrti v roce 1588. Jeho signet tvoří elipsovitý medailon, kde se vynořují z oblaků dvě ruce, levá držící hořící svíci, pravá svíci zhasnutou. Okolo obrázku je vytištěn nápis Praeluceamus – osvěcujme, který se nejspíše odkazuje na význam činnosti tiskařů jako šiřitelů vzdělání a osvěty.

Signet, přestože plnil jisté identifikační účely, se nikdy nestal předmětem právní ochrany a ani nezabránil patiskům.

 

4. Ilustrace

Ilustrace od začátku šestnáctého století až do počátku století sedmnáctého používala techniku dřevořezu. Do knih 16. století se s oblibou vkládaly oficiální znaky měst, erby mecenášů knih, autorů, vydavatelů apod. Ilustrace se stala významnou součástí knihy. Knihtiskaři zjistili, že bohatě ilustrovaná kniha je i lákavější zboží. Tehdejšímu čtenáři nevadilo i několikeré opakování téhož obrázku v jedné knize, který se pokaždé vztahoval k tematicky odlišné části textu. Kopírování dřevořezů se, stejně jako v dalších případech typu signetu, nepovažovalo za plagiátorství a bylo celkem běžné. Nástup mědirytu přinesl významnou změnu. Umožňoval sice daleko jemnější ilustrace, jeho odvrácenou stránkou však bylo, že se nešlo tisknout ilustrace a text zároveň. Ilustrace v textu musely být celostránkové.

Rytci mědi oproti tvůrcům dřevořezů taktéž přestali být neznámými řemeslníky. Stávali se známými profesionály, kteří se nezřídka sdružovali do celých dílen. V českých zemích vzniklo několik známých ryteckých dílen, mezi kterými vyniká rytecké centrum z doby vlády císaře Rudolfa II. Mezi nejznámější jednotlivce patří Václav Hollar, Karel Škréta, Jan Balzer, který se vyučil u naturalizovaného německého mistra Michaela Heinricha Rentze (podporovaného hrabětem Šporkem), Jan Hubel, Antonín Buckhart a další.

Václav Hollar, pražský rodák, byl rytcem světového jména. Působil v německých zemích, v Londýně a Antverpách. Jeho životní dílo obsahuje celkem 2814 listů, které tvoří převážně mapy, iniciály, celé titulní strany; specifickým rysem jeho tvorby pak byly krajinky. Vynikal zejména jako ilustrátor knih vlastivědného a topografického zaměření. Mezi jeho díla patří však i proslulý portrét Williama Dugdale, který byl jedním z nejznámějších autorů vlastivědných děl 17. století. Hollar vyryl i portrét Jana Amose Komenského, kterého osobně znal. Jeho největším ilustrátorským dílem jsou pak obrazy k dílu Monasticon anglicanum, popisující dějiny anglických klášterů. Pro toto dílo vyryl architektonické plány, postavy mnichů i náhrobky.

Neméně zručným ilustrátorem však byl i malíř Karel Škréta Šotnovský ze Závořic, který vyryl několik známých titulních listů. Mezi nimi si zaslouží největší pozornost frontispis k dílu Michaela Františka Ferdinanda Althanna Imago principium Bohemiae, vydané v roce 1673. Škrétova ilustrace naznačující obsah knihy za pomoci sedící figury historie píšící své dílo inspirované znakem českého království. Pod znakem českého království se poprvé objevuje personifikace Vltavy a Labe v podobě postav dvou starců.

Pokud byla v knize pouze jedna ilustrace, často se objevovala jako tzv. frontispis, tedy ilustrace vedle titulní strany. Obsahem frontispisu bylo nejčastěji symbolické vyjádření obsahu knihy popř. podobizna autora. Pokud měla kniha obsahovat více ilustrací, opět se tiskly celostránkově a vlepovaly se podle požadavků mezi jednotlivé listy knihy. Problémem bylo, že nebyly zařazovány do stránkování knih ani v tehdejší době nebyl používán seznam ilustrací. Proto byly tyto ilustrace z knih vytrhávány, aniž by se na první pohled zjistilo, že v knize cosi chybí.

I knižní ilustrace měla zpočátku především dekorativní charakter. S rozvojem čtení však ilustrace začala být stále více a více provázána s textem. Zvláště na malých tiscích, jako byly letáky a pamflety, byla ilustrace primární prvek a text pouze komentoval či doplňoval informaci zobrazenou na ilustraci. Záplavu pamfletů s výraznými ilustracemi (převážně satirického a ironického obsahu) přinesla doba bělohorská.

Ilustrace po nástupu baroka zaznamenává znatelný úpadek; nikoli snad kvantitativní, rozhodně však kvalitativní. Průměrné ilustrace té doby se pohybují pouze na řemeslné úrovni. Populárním motivem barokní ilustrace se stala alegorie, která v té době nebyla typická pouze pro knihtisk. Objevuje se v malířství, sochařství, poezii atd. Ilustrace beletristických knih byla opomíjena, daleko větší péče byla vynakládána na ilustrace náboženských, přírodopisných a zeměpisných děl. Specifickou oblastí byla nově vzniklá věda o obranných opevněních, v rámci které vznikaly tisky s velkým množstvím doprovodných obrazů. I jejich technická úroveň však nebyla valná. Hlavním předmětem barokní ilustrace v knihách různých žánrů byly portréty králů, šlechticů, učenců, umělců a válečníků z dob třicetileté války.
 

4.1 Ilustrace v českých a moravských tiscích

Do poloviny 16. století byla česká knižní ilustrace daleko za úrovní ilustrace v tehdejší německé jazykové oblasti. Čeští tiskaři často dřevořezové ilustrační štočky pořizovali v zahraničí; ať už koupí, výpůjčkou nebo prostým napodobováním předloh. V jedné oblasti byla ovšem domácí tvorba původní. Jednalo se o četné vyobrazení heraldického charakteru.

Ilustrace vstupuje u nás do tištěných knih nejprve v Praze a v Brně. Za první ilustrovanou knihu je pak považován Ezop život s fabulemi, která byla vytištěna v tiskárně Severýna. Další ilustrovanou knihou byla Kutnohorská bible, na jejíž ilustrace bylo použito 116 dřevořezů vyřezaných v Čechách podle německého vzoru Kobergerovy bible vytištěné v Norimberku.

Dalším názorným příkladem české ilustrace byl tisk z pražské severýnské tiskárny z roku 1505 zvaný Pán rady. Tento tisk je vybaven na svých pouhých 36 stranách celkem devatenácti výraznými ilustracemi, které se více či méně vztahovaly k textu.

Jednou z ilustračně nejbohatších českých knih 16. století je i tzv. Černého Herbář. Autor k němu dal vyřezat velký počet nových dřevořezů, které vyobrazovaly rostliny a další zdroje léčebných prostředků. Inspiroval se ikonografickými předlohami německých a latinských herbářů, které doplnil dalšími ilustracemi podle vlastní potřeby.

Ilustračně výrazná je i kniha z roku 1574, která vyšla v Praze u knihtiskaře Jiříka Nigrina. Byla to kniha psaná německy popisující způsob výroby a tavení mincovních rud. Její dřevořezné ilustrace detailně popisovali postupy v těchto procesech. Tato kniha byla vydána také v Německu, Anglii a Holandsku.

Bohatě ilustrované jsou i první české kroniky. První z nich byla tzv. Kronika česká, která pocházela z pera Aenea Silvia Piccolominiho (budoucího papeže Pia II.). Ta byla vydána tiskařem Mikulášem Konáčem z Hodiškova v roce 1510 a obsahovala dřevořezy průměrné úrovně zobrazující důležité výjevy a postavy českých dějin. Autorem druhé české kroniky byl Martin Kuten ze Špinsberka. V roce 1539 ji vytiskl Pavel Severýn pod názvem Kronika o založení země české a prvních obyvatelích jejích. Tato kronika obsahovala celkem 58 ilustrací, z nichž 56 bylo ve formě kruhových medailonů s podobiznami českých panovníků a dalších významných představitelů českého národa. Je zde portrét např. Jana Husa, Jeronýma Pražského a Jana Žižky. Portréty byly opatřeny nápisem s identifikací zobrazované osoby. Třetí kronikou byla Kronika česká Václava Hájka z Libočan, která vyšla s pomocí nakladatele Václava Halaše z Radimovic. V této kronice byly dřevořezné ilustrace pocházející pravděpodobně z dílny Pavla Severýna. Soubor dřevořezů se dá rozdělit do šesti skupin kategorizující jednotlivé náměty. První kategorií byly historické scény nevhodné k opakovanému tisku v knize, druhá kategorie byla tvořena vyobrazením trůnících panovníků, dále jde o pohřby, hradní lokace, budování hradů nebo hradeb a bitvy. Ilustrace panovníků pochází z celkem 43 štočků, které jsou v knize otisknuty na 49 místech. Pouze šest štočků tak bylo vytištěno více než jednou. Pro hradní lokace měl tiskař k dispozici pouze tři štočky, které střídal v tisku a dokresloval jimi i oblasti městské. Stavení hradů či hradeb je tištěno pouze ze dvou štočků, z nichž jeden (stavba Děvína) byla otištěna jen jednou a druhý štoček – výstavba pražských hradeb třikrát. Bitvy byly vyobrazeny pomocí pěti štočků, porůznu střídavě používaných bez ohledu na to, kdo s kým bojoval, v jakém století a kde. Štočky zobrazují třikrát srážku pěchoty a dvakrát boj jízdy. Dvakrát se tu vyskytuje prapor se lvem a jednou s půlměsícem. Celkem bylo v Hájkově kronice vyobrazeno 147 ilustrací za pomoci pouhých 70 štočků.

Ilustracemi byly hojně vyzdobeny i cestopisy. Jako příklad ilustračně nadprůměrně vybaveného cestopisu může sloužit cestopis italského dějepisce Paula Jovia, který do češtiny přeložili Sixt z Ottersdorfu a písař Ambrož. Kniha má název Kniha o věcech a spuosobích národu tureckého a vyšla v roce 1540. Vytiskla ji pražská tiskárna Pavla Severina, jež měla pověst tiskárny dbající o dobrý vzhled tisků a měla dokonce vlastní dřevořezce. Tiskárna knihu o 66 stranách vybavila 42 ilustracemi k vlastnímu textu. Pořízeny byly pouze z 22 štočků, nejspíše domácí provenience. Štočky obsahovaly 7 vyobrazení pro bitvy, pro dobývání hradeb 5 štočků, pět ilustrací je individuálních jako například skupina tureckých jezdců, Turek vraždící svou oběť ve sloupové síni, mučení zajatců a zejména propracovaná scéna utonutí Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče. Za zmínku jistě stojí i fakt, že k vyobrazení Turků posloužily portréty prvních českých vládců (Kroka, Přemysla, Nezamysla, dokonce praotce Čecha) z Kroniky o založení země české od Martina Kuthena. Na portrétech jsou totiž zobrazováni s tak nezvyklými pokrývkami hlavy, které vzhledem téměř odpovídali tehdejším orientálním čapkám.

Jedno z ilustračně nejvýznamnějších děl šestnáctého století je bezpochyby Münsterova Kosmologie vydané v roce 1550. Je vybavena bohatým souborem map, velkými vyobrazeními měst, realistickými podobami rostli i zvířat. Český překlad od Zikmunda mladší z Púchova vytiskl v roce 1554 Jan Kosořský z Kosoře. Přestože jde o největší českou knihu 16. století, její výzdobný aparát je velmi chudý. Celkem je na 903 foliích (tzn. na 1806 stranách) je pouze 30 ilustrací, pořízených z 27 štočků. Nicméně pozoruhodná je mapa Čech, která byla převzata z Münsterova originálu, pro české vydání lehce poupravena a přeloženy v ní názvy jednotlivých lokalit. Není bez zajímavosti, že mapa byla často používána k praktické potřebě, proto z knihy vytrhávána a často v dochovaných exemplářích chybí.

Na začátku čtyřicátých let 16. století proslula Severinská tiskárna svou dřevořezbou dílnou, která se stala nejvýznamnější v Čechách. Tato díla vytvořila první český cyklus ilustrací, vycházející z textu knihy, které zachycovaly text nejen staticky, ale i scénicky včetně zachycení situační mimiky zobrazovaných postav. Tento cyklus byl vyhotoven pro účely knihy Ctibora Tovačovského z Cimburka, která vyšla pod názvem Knihy hádání Pravdy a Lži o kněžské zboží a panování jich. Jde o celkem 25 personifikací Ctností a Nectností, které jsou v knize použity celkem 41krát. Vyobrazení Nectností ovšem převažuje a je podrobněji graficky ztvárněno. Lež je vypodobněna jako žena jedoucí na mezku, doprovázejí ji různí ničemové. V rukou drží Lež prapor s vyobrazením strakapouda. Chytrost oproti tomu jede na slonu, na standartě má lišku. Lenost jede na voze taženém osly, na praporci má brouky a chrousty. Lakotu táhnou vlci a na praporu má rovněž vyobrazeného vlka. Lakomství vezou krokodýlové a na praporci je vyobrazena žába. Nenávist táhne šest ježků a její doprovod tvoří Židé. Závist jede ve voze a táhnout ji psi; na korouhvi má rovněž psa. Smilstvo je ověšené šperky a táhne jej šestero kanců, na praporci má kohouta. Vůz Hněvu táhne šest medvědů a ježí se ostrými hřeby. Hněv v ruce drží palcát a ozbrojen je i průvod. Na závěr Pýcha jede na bílém hřebci se zlatým postrojem posázeným drahokamy, v přepychovém oděvu, na hlavě má korunu. Doprovází ji urozený stav a pacholata, která nesou korouhev se lvem. Vepředu kráčí dvanáct trubačů a pištců a zpěváků.


Literatura:
- BOHATCOVÁ, Mirjam. Česká kniha v proměnách staletí. 1. vyd. Praha : Panorama, 1990. 622 s. ISBN 80-7038-131-0.
- VOIT, Petr. Nauka o starých tiscích. Verze 1.0 [online]. Praha : Ústav informačních studií a knihovnictví FF UK v Praze, říjen 2007. 63 s. Dostupný z WWW .
- KNEIDL, Pravoslav. Z historie evropské knihy : po stopách knih, knihtisku a knihoven. 1. vyd. Praha : Svoboda, 1989. ISBN 80-205-0093-6
- HORÁK, František. Česká kniha v minulosti a její výzdoba. 1. vyd. Praha : František Novák, 1948. 253 s.
- TOBOLKA, Zdeněk. Kniha : její vznik, vývoj a rozbor. 1. vyd. Praha : Orbis, 1950. 243 s.
- VOIT, Petr. Encyklopedie knihy : starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. Století. 1. vyd. Praha : Libri ve spolupráci s Královskou kanonií premonstrátů na Strahově, 2006. 1350 s. ISBN 80-7277-312-7