Isolaccia

15.01.2006, 03:38

Druhá návštěva italského lyžařského střediska Bormio, úskalí cesty autem.

07. ledna 2006 jsme po dlouhých dvou letech opět vyrazili do italských Alp. Podruhé do Bormia a poprvé autem. Podle itineráře získaného od cestovní kanceláře jsme jeli po trase Praha - Plzeň - Rozvadov - Mnichov - (rakouské Alpy) - Nasserath atd. Cesta ubíhala bez větších problémů, dvakrát jsme přejeli odbočku, ale dokázali se včas vrátit.

Kolem 23. hodiny jsme byli už 30 km od Bormia a těšili se na různé horké nápoje a měkkou postel. Těšení se bylo náhle přerušeno sněhovou hradbou a před ní postavenou přenosnou značkou se zákazem vjezdu. Zmateni jsme se vrátili do nejbližší vesnice a v recepci jednoho z penzionů se ptali na cestu na Bormio.
"Tak to musíte zpátky, vzít to přes Švýcarsko, projet tunelem na Livigno a pak dál na Bormio; tahle cesta je v zimě uzavřená."
"Jak je to asi daleko?"
"Nejméně takové dvě hodinky." zněla odpověď.

Potěšeni možností užít si ještě noční cestování jsme obrátili vůz a jali se prozkoumat již projetou cestu z protisměru. Na italsko-švýcarské hranici nám však sdělili, že tunel do Livigna je v noci uzavřený a otevírá se až v sedm hodin ráno.
"Jaká je ještě tedy cesta do Bormia, ptali jsme se užasle."
"Tak to musíte zpátky do Itálie, vzít to přes Morenu, Boloňu, Turín, pak se stočit na západ; no a tam se zeptáte."
"Jak je to asi daleko?"
"Takových 300-350 km." zněla odpověď.

Obrátili jsme se tedy vyjeli vstříc novým dobrodružstvím, zanedlouho se však rozhodli přespat v blízkosti hranic a vyčkat rána. V nejbližší italské příhraniční vesnici jsme hodinu bezúspěšně sháněli ubytování a když jsme už začínali být uneseni možností strávit premiérově noc v italských Alpách a navíc v autě, zabaleni do bund, sehnali jsme bohužel v další vesnici, čirou náhodou, na malém náměstíčku hotýlek, kde jsme za 33 EUR na osobu přespali.

Snídaně v hotýlku měla probíhat od 07:30 do 09:30 hodin. V půl deváté jsme vyrazili do restaurace, kde ovšem nikdo nebyl a ani nic nebylo připraveno. Zmateni jsme se motali hotýlkem a hledali někoho, kdo by nám poradil, co a jak se snídaní. Nikoho jsme dlouho nemohli najít, až nakonec dole v baru jsme měli štěstí na právě přicházející servírku. Zeptali jsme se, jestli bude snídaně, odpověděla ochotně, že samozřejmě a zhruba dvě minuty před devátou jsme ji měli jako na koni; vlastně na stole. Prostě Itálie...

Po snídani jsme se vrátili zpět k italsko-švýcarské hranici, projeli Švýcarskem, za poplatek 10 EUR zdolali tunel do Livigna a za Livignem, na na pozadí nádherných italských dolomit se s úlevou nechali mást klikatými horskými silnicemi.

Příjezd do Isolaccia a ubytování v residenci Edelweiss byl k našemu zklamání bez jakýchkoli neočekávaných situací, a tudíž bez vzrušení. To do jisté míry nahlodalo neohrožený styl a statečného ducha našeho dosavadního putování.

Bohužel jsme ovšem přijeli v době, kdy výdejna skipasů měla polední siestu. Vzhledem k tomu, že leckdo z nás upadl do řízeného bezvědomí, nestihli jsme ani odpolední otevírací hodiny. Tudíž naše šestidenní lyžování se zredukovalo na lyžování pětidenní.

Následující den jsme strávili lyžováním v Isolacciu. Středisko nepatří k nejmodernějším, ale i tak je vybaveno minimálně tak, jak jsou vybavena nejmodernější střediska v Čechách. Na kauci 10 EUR a voucher jsme u dolní stanice lanovky v Isolacciu dostali skipasy a vyrazili na sjezdovky. Počasí bylo nádherné, modrá obloha, perfektně upravené široké a hlavně prázdné sjezdovky. Jestli jsme za celý den lyžování potkali na lanovkách, vlecích a svazích 40 lidí, tak je to hodně. Téměř neustále jsme jezdili na lanovkách či vlecích úplně sami, stejně tak na sjezdovkách. Prostě sen lyžaře. Skončili jsme ve čtyři hodiny, zašli na pokoj, najedli se k prasknutí zelňačky, vepřových kotlet, zahráli si scrabble a šli spát. Jen nás dlouho do noci rušila velmi veselá skupinka Čechů o patro výš. Kdyby tu byl jeden kamarád, stálý zákazník společnosti ČOI, už by věděl co dělat. My ne.

Další den ráno jsme měli v plánu vstát v sedm a v 8:37 vyrazit autobusem do Santa Cateriny. Měl jsem překvapivě problémy se vstáváním, což chtěl zbytek výpravy decentně vyřešit jakoby mimochodem pronesenými prohlášeními typu: "už máš na stole kafe... je horké... je ještě horké... aby snad probůh nevystydlo..."; "ještě si máš připravit ty chleby, to budeš mít tedy hodně nakvap"; "tak už je půl osmé... to nám to utíká..." Musel jsem se smát, ale nakonec se z postele vyhrabal a autobus jsme v naprosté pohodě stihli.

V Santa Caterině postavili zbrusu novou kabinovou lanovku podél tří černých sjezdovek, takže jsme si užili rychlosti a někteří i pádů, které jsem ovšem bohužel neviděl.

Všimli jsme si dvou zajímavých věcí. Zaprvé zhruba 60% všech lyžařů v Santa Caterině tvořili Češi, takže jsme si připadali skoro jako doma a zadruhé mají Italové skutečně čas jako naprosto bezvýznamnou veličinu. Ve dvou autobusech, ve kterých jsme ten den cestovali, neměl ani jeden z nich správně nařízeny palubní hodiny (jedny ukazovaly celou dobu 20:40 a druhé šest hodin ráno), ani jeden z nich pochopitelně neodjel na minutu přesně (ale zas tak velká prodleva to na druhou stranu nebyla) a ač všude mo?ně vyhrávají italská rozhlasové stanice, nezaznamenali jsme ani jednou informaci o přesném čase.

A taky jsem zažil vůbec poprvé, aby řidič autobusu celou cestu, navíc po úzkých alpských silničkách, strávil s jednou rukou na volantu, ve druhé držel mobil u ucha a po celou dobu jízdy telefonoval?

Odpoledne jsme si šli koupit nějaké to italské červené víno a něco k tomu. Paní u pokladny s námi vesele komunikovala, bohužel výhradně italsky. Jak jsme z její gestikulace vyrozuměli, ptala se, kde jsme byli, jak tam bylo, kam půjdeme, atd.. Chuť komunikovat jí ovšem přešla bezprostředně poté, co jsme na její otázky "Russia?", "England?" odpověděli "Republica Checa."

Při svých úředních hodinách v residenci (18:00 - 18:30) nás delegátka informovala, že kousek na Bormiem je málo známé přírodní termální jezírko, kam někteří místní chodí namísto městských termálních lázní, protože příroda od nich, na rozdíl od správců lázní, za to nic nechce. Minulý rok ho prý sice správa města nechala bagry zničit, ale někdo šikovný se už pustil do jeho obnovy a nyní je v takto obnoveném jezírku možné si už alespoň sednout.

Následující den, v devět hodin ráno, jsem vyrazili autobusem cestovní kanceláře do Bormia. Od naší poslední návštěvy tu vyrostly tři nové sedačkové lanovky se štítem, z nichž jedna vede až na samotný vrchol BORMIO 3000, kam až do té doby vedla pouze letitá kabinová lanovka. Lyžování bylo opět nádherné, lidí bylo trochu víc než v Santa Caterině, ale stejně jsme nikde nečekali víc než pár vteřin.

Dopoledne byly svahy ve stínu, od poledne však na ně začalo hřát slunce a lyžování bylo o to kouzelnější. Na několika málo místech bylo možná pár kamínku a trochu zahnědlá místa od prosvítající hlíny. Bylo jich však velmi málo, snad čtyři pět a my jako šikovní lyžaři se jich vždy s grácií vyhnuli.

Jinak třetí lyžovací den probíhal bez neobyčejných situací. Lyžování, svačina, lyžování a pak druhá svačina a zase lyžování.

Předposlední den jsme se vrátili do Isolaccia a San Colombana. Lidí bylo oproti prvnímu dni o trošku víc, ale skutečně jen o trošku.

Poslední den lyžování jsme strávili v Bormiu. V 9.15 odjezd z Isolaccia autobusem cestovní kanceláře, v 15.45 návrat zpět. Po příjezdu jsme vrátili skipasy, na pokoji zkonzumovali polévku a párky a zahráli si poslední partii scrabble a šli brzy spát, neboť jsme v devět hodin ráno vyráželi. Tentokrát jsme to vzali oklikou, po dálnici na Innsbruck. Kilometrově to sice vyšlo dále, časově stejně, ale stresově méně náročně.

Vyjeli jsme v 09:09 na trase Isolaccia-Livigno-Innsbruck-Rosenheim-Salzburc-Linz-České Budějovice-Praha-atd. V Livignu jsme dotankovali plnou nádrž za neuvěřitelnou cenu 0,842 EUR (v přepočtu zhruba 25,30 Kč) za litr naturalu v době, kdy nejlevnější natural v Čechách stál 27,50 Kč.

Zpáteční cesta uběhla bez problémů, snad s výjimkou nepříjemně hustých mlh na cestě mezi Českými Budějovicemi a Prahou. V Českých Budějovicích jsme dovolenou zakončili stylovou večeří v oblíbené vinárně.