Sigmund Freud - Nespokojenost v kultuře II

08.07.2007, 22:40

Ve spise Nespokojenost v kultuře je ústředním tématem vztah člověka a kultury. Tento spis je v jistém ohledu završením Freudovy dráhy myslitele, kdy původně individuální metodu léčby neurotických poruch pomocí psychoanalýzy zobecnil a vynesl až k světonázoru. Tento fakt byl nezřídka využíván k ironickým poznámkám oponentů. Jakkoli tato skutečnost může vzbuzovat oprávněnou nedůvěru v platnost jeho závěrů v širším měřítku, osobně je mi Freudův způsob uvažování v těchto vodách, byť často nepříliš hlubokých, blízké a závěry logické.

Na úvod spisu Freud reaguje na poznámku svého přítele, Romaina Rollanda ohledně blíže nedefinovatelného zdroje zbožnosti – jakéhosi zvláštního citu, „pocitu čehosi neohraničeného, nesmírného, jakoby oceánického.“ Freud tento pocit přisuzuje výsledku procesu vzniku „Já“. Uvádí: „Kojenec nerozlišuje své Já od okolního světa. Největší dojem v něm musí vyvolávat skutečnost, že mnohé zdroje okolních vzruchů, v nichž později pozná své tělesné orgány, mohou mu vysílat své pocity kdykoli, kdežto jiné jsou mu dočasně nedostupné. Tím se Já poprvé střetává s „objektem“ jako s něčím, co se nachází „vně“ a co lze přimět k projevu teprve zvláštní akcí. Další popud k vydělení Já z masy pocitů, tedy k uznání „vnějšku“, vnějšího světa, poskytují různorodé nevyhnutelné pocity bolesti a nelibosti, jimiž se neomezeně vládnoucí princip slasti snaží vyhnout nebo je zrušit. Vzniká tendence oddělit Já a navenek vyvrhnout vše, co by se mohlo stát zdrojem takové nelibosti, vytvořit ryzí slastné Já, proti kterému stojí cizí, hrozivý zevnějšek. …původně obsahuje Já všechno, později od sebe oddělí vnější svět. Náš dnešní pocit Já je tedy pouhým zbytkem mnohem obsáhlejšího, ano – všeobsáhlého pocitu, který odpovídal tělesnému spojení Já s okolním světem.

Freud následně plynule přechází k jednomu důležitému aspektu lidského životu a to otázce smyslu života a vůbec představ člověka o svém životě. Vyslovuje zde v té době ještě ne zcela obvyklou myšlenku, totiž, že otázka smyslu života se velmi pevně váže na náboženství. Člověk sám pak od svého života očekává nic více a nic méně než štěstí; „lidé ... touží po štěstí, chtějí se stát a zůstat šťastnými“.

Toto snažení má dvě stránky, pozitivní a negativní cíl. Člověk chce jednak nepřítomnost bolesti a nelibosti, jednak prožitek silných pocitů slasti. V užším slova smyslu se vztahuje „štěstí“ pouze na tyto poslední… „Co označujeme v užším smyslu za štěstí, vzniká spíše z náhlého uspokojení značně nahromaděných potřeb a je svou přirozeností uskutečnitelné pouze jako epizodní jev. Každé trvání situace principem slasti vytoužené poskytuje jen pocit vlažného blaha; jsme tak ustrojeni, že můžeme intenzivně vychutnat pouze kontrast, kdežto stav jen velice málo… Není divu, když lidé pod tlakem možných útrap zpravidla snižují svůj nárok na štěstí, jako se ostatně pod vlivem vnějšího světa přetváří i princip slasti ve skromnější princip reality, kdy se již považujeme za šťastné, jestliže jsme unikli neštěstí a přestáli útrapy, když úkol zamezit utrpení zcela obecně zatlačuje získávání slasti do pozadí. “

Pokračuje v rozboru onoho „negativního cíle“ snažení o štěstí, tedy o zabraňování utrpení, resp. nelibosti. Jako první zmiňuje metodu „nejhrubší, ale též nejúčinnější“, tedy chemickou intoxikaci, která způsobuje „bezprostřední pocity slasti, ale které též natolik mění podmínky našeho vnímání, že se stáváme nezpůsobilými přijímat nelibé podněty.“ Zřetelná připomínka vlastních experimentů s kokainem…

Další technikou, jak předejít pocitům nelibosti a utrpení je sublimace libida do oblasti psychické a intelektuální činnosti. Zde jsou ovšem dvě výrazné slabiny: tento způsob je přístupný pouze nemnohým a nenachází odezvu v tělesnosti.

Nezastupitelná je úloha zaměstnání, které pevně včleňuje člověka do lidského společenství a nabízí možnost přesunout velké množství „libidózních složek, narcistních, agresivních ba i erotických, na pracovní činnost a na lidské vztahy s ní spojené“. Jak však Freud trefně dodává, „velká většina lidí pracuje pouze z nutnosti, a z této přirozené lidské nechuti k práci vznikají nejobtížnější sociální problémy“.

Freudovy úvahy o vzniku kultury nejsou ničím novým. „Lidské soužití se stává možným teprve tehdy, když se najde většina, která je silnější než každý jednotlivec a udržuje proti takovým jednotlivcům spojenectví. Toto nahrazení moci jednotlivce mocí pospolitosti je rozhodujícím kulturním krokem… Individuální svoboda není žádným kulturním statkem. Byla největší před veškerou kulturou, tehdy ovšem většinou bez ceny, protože individuum bylo sotva schopno tuto svobodu hájit. Kulturním vývojem doznala svoboda omezení a spravedlnost vyžaduje, aby těchto omezení nebyl nikdo ušetřen… Sublimace pudů je zvláště výrazný rys kulturního vývoje, umožňuje, aby vyšší psychické činnosti, vědecké, umělecké, ideologické, hrály v kulturním životě významnou roli. Podlehneme-li prvnímu dojmu, jsme v pokušení říci, že sublimace je vůbec kulturou vynuceným pudovým osudem.“

V rámci kultury jsou přirozené pudy potlačovány a kultura všechny pro sebe nebezpečné choutky individua zvládá tím, že je oslabuje, odzbrojuje a dává je hlídat zvláštní instanci v jeho nitru, kterou Freud označuje jako Nadjá. Nadjá působí vůči Já jako svědomí a uplatňuje vůči němu stejně přísnou tendenci k agresi, kterou by bylo Já rádo uspokojovalo na jiných, cizích individuích.

Freud shrnuje: „…individuální vývoj se nám zdá být produktem interference dvou snah, úsilí o štěstí, které obvykle označujeme jako „egoistické“, a úsilí o spojení s ostatními, které považujeme za „altruistické“… v individuálním vývoji se většinou klade hlavní důraz na egoistické úsilí o štěstí, druhá snaha, kterou je třeba označit jako „kulturní“ se zpravidla uspokojuje s rolí omezující… Nadjá určité kulturní epochy vzniká podobně jako u jednotlivce, spočívá na dojmu, který zanechaly vůdčí osobnosti, lidé mohutné duševní síly, nebo takoví, v nichž se nejsilněji, nejčistěji, a proto často též nejjednostranněji ztělesnily některé lidské snahy… kulturní Nadjá, jako Nadjá jednotlivce vytyčuje přísné ideální požadavky, jejich nedodržení je trestáno „úzkostným svědomím“.

Etiku pak chápe jako terapeutický pokus, jako snahu prosadit příkazem Nadjá to, co bylo dosud jinou kulturní prací neuskutečnitelné. Jedná se zde o to, jak odstranit největší překážku kultury, konstituční sklon lidí k vzájemné agresi.

Na závěr spisu pak konstatuje: „Osudovou otázkou lidského druhu se mi zdá být, zda a jakou měrou se jeho kulturnímu vývoji podaří zvládnout poruchy soužití zaviňované lidskou agresivitou a pudem sebezničení. V tomto ohledu si snad zaslouží zvláštní pozornost právě současná doba. Lidé teď dospěli v ovládnutí přírodních sil tak daleko, že se s jeho pomocí mohou vzájemně snadno vyhladit až do posledního. Vědí to, proto onen jejich dnešní neklid, nešťastnost a úzkostné nálady. A nyní lze očekávat od druhé z obou „nebeských mocností“, věčného Erota, že vyvine úsilí, aby se prosadil v boji se svým stejně smrtelným odpůrcem. Avšak kdo může předvídat úspěšnost a výsledek tohoto zápasu…"