Karel Čapek - Anglické listy

04.06.2007, 00:22

Do Velké Británie Karel Čapek vycestoval v roce 1924, v době, kdy byl zde, díky svým hrám, již váženým a uznávaným. Také měl, jako redaktor Lidových novin, za úkol psát o výstavě Britského impéria ve Wembley.

Čapek procestoval Anglii, Skotsko a Wales. Na Irsko se bohužel nedostalo; částečně také proto, že ho od toho odradili jeho angličtí přátelé. Nebylo tam prý úplně bezpečno.

Londýn ho ohromil. Nepříjemně ho překvapil svým ruchem, architektonickou omezeností, chudinskou čtvrtí East End, příjemně pak hlavně Hyde Parkem a strážníky. Popis cest po venkově a městech hlavního britského ostrova je ovšem natolik fádní, že nestojí za větší pozornost. Co ovšem za pozornost stojí, je charakteristika Anglie jako celku.

„Anglie je země antinomií. Je nejkrásnější a zároveň nejošklivější ze všech zemí, které jsem kdy viděl. Vyvinula nejhroznější moderní industrialism a přitom uchovala nejpůvodnější bukolický život. Je nejdemokratičtější ze všech národů a přitom má v úctě nejstarší přežitky aristokracie. Je zároveň puritánsky vážná i dětinsky veselá. Má v sobě nejvíc tolerance a zároveň nejvíc předsudků. Je nejsvětovější ze všech států, ale přesto nejméně zbavená lokálních a provinciálních citů a zájmů. Její obyvatelé jsou neobyčejně plaší a zároveň neobyčejně sebevědomí. Spojují v sobě maximum osobní svobody s maximem loajality. Anglický život je utkán ze střízlivého common sense a z iracionalismu Alicina Světa divů. A tak dále. Anglie je země paradoxů; proto zůstává zemí tajemnou.

Všude ve světě, kde vidíte parlament, vidíte kus Anglie; neboť Anglie zrodila parlamentarismus. Všude, kde potkáte politickou demokracii, nalézáte kus anglického duchovního teritoria; neboť Anglie první v našem světě vytyčila ideály demokracie. A všude na této planetě, kde platí ideály osobní svobody a důstojnosti, tolerance, úcty k individualitě a nedotknutelnosti lidských práv, tam je kulturní dědictví Anglie, a vy nepohlížíte na cizí země, nýbrž na Větší Anglii, která je domovem většiny civilizovaných lidí.

To nejkrásnější v Anglii jsou stromy, stáda a lidé; a pak ještě lodi.“

A co Angličané?

„Stará Anglie pak jsou ti růžoví staří džentlmeni, kteří zjara nosí šedivý cylindr a v létě honí kuličky na hřištích golfu a vypadají tak svěže a mile, že bych si chtěl s nimi hrát, kdyby mi bylo osm let; a staré ladies, které pořád mají v rukou pletení a jsou růžové, krásné a vlídné, pijí horkou vodu a nikdy vám nevypravují o svých nemocech.

Celkem vzato, je to země, která dovedla vytvořit nejkrásnější dětství a nejsvěžejší stáří…

Co je to anglický džentlmen, nedá se stručně říci: museli byste znát přinejmenším anglického číšníka z klubu nebo pokladníka na nádraží, nebo dokonce strážníka. Džentlmen, to je odměřená sloučenina mlčení, ochoty, důstojnosti, sportu, novin a počestnosti. Dvě hodiny vás dožírá váš protějšek ve vlaku tím, že vás neuzná za hodna pohledu; najednou vstane a podá vám váš kufřík, na který jaksi nemůžete dosáhnout. Tady si lidé vždy dovedou navzájem pomoci, ale nikdy si nemají co říci, ledaže je to o počasí. Proto asi Angličané vynašli všechny hry, protože se při hrách nemluví. Jejich zamlklost je taková, že ani nenadávají veřejně na vládu, na vlak nebo na daně; je to celkem neveselý a uzavřený lid. Místo hospod, kde se sedí, pije a povídá, vynašli bary, kde se stojí, pije a mlčí. Hovornější lidé se dávají na politiku nebo na spisovatelství.

Ale poznáte-li je blíže, jsou velmi milí a jemní; nikdy nemluví mnoho, protože nikdy nemluví sami o sobě. Baví se jako děti, ale s nejvážnější juchtovou tváří; mají spoustu vžité etikety, ale přitom jsou nenucení jako štěňata. Jsou tvrdí jako z křemene, neschopní přizpůsobit se, konzervativní, loajální, trochu plaší a vždy nesdílní; nedovedou vyjít ze své kůže, ale je to kůže solidní a v každém ohledu výtečná. Nemůžeš s nimi mluvit, aby tě nepozvali na oběd nebo na večeři; jsou pohostinní jako svatý Julián, ale nikdy nedovedou překročit distanci člověka k člověku. Je ti někdy úzko, jak se cítíš osamělý ve středu těchto vlídných a ochotných lidí; ale kdybys byl malý chlapeček, věděl bys, že jim můžeš důvěřovat víc než sám sobě, a byl bys tu volný a ctěný jako nikde na světě; strážník by nafoukl tváře, aby tě rozesmál, starý pán by si s tebou hrál v koulení a bělovlasá lady by odložila čtyřsetstránkový román, aby se na tebe pěkně podívala sivýma a dosud mladýma očima.

Zajímavé jsou rovněž charakteristiky několika významným literátů, se kterými se Čapek na své cestě po Anglii setkal:

„Bernard Shaw – osoba téměř nadpřirozená. Je ohromně vysoký, tenký a rovný, vypadá polo jako Pán Bůh a polo jako velmi zlomyslný satyr, který však tisíciletou sublimací ztratil všechno příliš přírodní. Má bílé vlasy, bílou bradu a velmi růžovou pleť, nelidsky jasné oči, silný a bojovný nos, něco rytířského z Dona Quijota, něco apoštolského a něco, co si dělá legraci ze všeho na světě, i ze sebe sama; jakživ jsem neviděl bytost tak neobyčejnou, abych řekl pravdu, já jsem se ho bál. Je vegetariánem, nevím, zda ze zásady nebo z gurmánství. Má rozvážnou paní, tichý klavecinek a okna na Temži; jiskří životem a povídá spoustu zajímavých věcí o sobě, o Strindbergovi, o Rodinovi a jiných slavných věcech; naslouchat mu je rozkoš spojená s hrůzou.

H.G. Wells – masivní hlava, silné, rozložité plece, silné a teplé dlaně; podobá se hospodáři, dělnému člověku, otci a všemu na světě. Má tenký a zamžený hlas člověka, který není řečníkem, tvář popsanou myšlením a prací, harmonický dům, pěknou drobnou paní, čilou jako čečetka, dva velké hravé hochy, oči jakoby přimhouřené a obestřené pod silným anglickým obočím. Prostý a rozumný, zdravý, silný, velmi informovaný a velmi obyčejný ve všem, co toto slovo má dobrého a vitálního. Člověk zapomíná, že mluví s velkým spisovatelem, protože mluví s rozvážným a univerzálním člověkem.

John Galsworthy – je to velmi tichý, jemný a dokonalý muž s tváří kněze nebo sudího, útlý a šlašitý, udělaný z taktu, zdrženlivosti a zamyšlené plachosti, nesmírně vážný, jen kolem očí se mu to usmívá vlídnými, pozorně nabranými vráskami; má paní, která je mu velmi podobna, a jeho knížky jsou dokonalá a moudrá díla citlivého a poněkud smutného spisovatele.

G.K. Chesterton – kdybych mohl psát o jeho knížkách, o jeho poetické demokratičnosti, o jeho geniálním optimismu, byl by to nejveselejší z mých listů; ale protože jsem si vzal do hlavy psát jenom o tom, co jsem viděl svýma očima, popisují vám rozsáhlého pána, jenž prostorovým útvarem připomíná Viktora Dyka, má mušketýrské kníry a plachá, chytrá očka pod skřipcem a rozpačité ruce, jako mívají tlustí lidé, a vlající kravatu; je to zároveň dítě, obr, kudrnatý beránek a tur; má velkou brunátnou hlavu zamyšleného a vrtošivého výrazu a na první pohled ve mně budil ostych a prudkou náklonnost.

Seton-Watson čili Scotus Viator - má dům na ostrově Skye, píše historii Srbů a večer hraje na piano u krbu s hořící rašelinou; má krásnou vysokou paní, dva nepromokavé kluky a modrooké nunátko, okna k moři a ostrovům, dětská ústa a pokoje plné předků a obrazů z Čech; jemný a váhavý člověk daleko subtilnější tváře, než bys čekal u tohoto přísného a spravedlivého skotského poutníka.“