Sigmund Freud - Nespokojenost v kultuře I

04.06.2007, 00:16

Pod titulem Nespokojenost v kultuře vyšly v roce 1998 v nakladatelství Hynek Freudovy spisy Budoucnost jedné iluze a Nespokojenost v kultuře. Oba jsou zaměřeny na lidskou kulturu a její vztah k člověku jako jedinci. Pod lidskou kulturu Freud zahrnuje „vše, čím se lidský život povznesl nad svoje animální podmínky a čím se liší od zvířat, přičemž tato kultura má dvě stránky. Jedna obsahuje všechno vědění a dovednosti, které si lidé osvojili, aby ovládli přírodní síly a získaly statky k uspokojení svých potřeb, druhá zahrnuje všechna zařízení nutná k uspořádání lidských vztahů, zejména k rozdělování dosažitelných statků“. Hlavní úlohu kultury pak spatřuje v ochraně člověka před přírodou.

V prvním spise Budoucnost jedné iluze se Sigmund Freud zaměřuje na fenomén náboženství.

Soudí, že náboženství (stejně jako ostatní vymoženosti kultury) původně vzniklo z potřeby lidí vypořádat se s okolním nepřátelským světem přírody, kterou proto polidštili. K neosobním silám a osudům se totiž člověk nemůže vztahovat, komunikovat s nimi, ovlivňovat je, prosit, uplácet apod.

Když pak všude v přírodě člověka obklopují bytosti, které zná z vlastní společnosti, cítí se najednou doma v cizím a zlověstném světě a může svou psychickou úzkost zvládnout. Tato situace má infantilní pravzor. Je vlastně jen jeho pokračováním, protože tak bezmocní jsme už jednou byli jako malé děti vůči rodičům, jichž jsme se měli proč bát, zejména otce…

Když dorůstající člověk zjistí, že je mu souzeno zůstat natrvalo dítětem, že se nikdy neobejde bez ochrany proti cizí převaze, propůjčí jí rysy otcovské postavy, vytvoří si bohy, jichž se bojí, snaží se je naklonit a posléze jim svěří svoji ochranu… obrana bezmocného dítěte určuje charakteristické rysy reakce na bezmoc i v dospělosti, tedy i při vzniku náboženství.

Freud soudí, že tento infantilismus musí být překonán, že člověk musí dospět; nemůže zůstat věčně dítětem a musí ven, do „nepřátelského života“. Odvrat od náboženství musí proběhnout s neúprosností růstového procesu. Celý proces pak označuje jako „výchovu k realitě“ a zdůrazňuje, že jediným záměrem jeho spisu bylo poukázat na nutnost tohoto pokroku.

“Člověk pozoruje, že přírodní jevy probíhají podle vnitřní nutnosti, bohové jsou dozajista pány přírody, zařídili ji tak a mohou ji už nyní přenechat samu sobě. Jen příležitostně zasahují do jejího běhu tak zvanými zázraky. Boží úlohou je proto nyní vyrovnávat nedostatky a škody kultury, všímat si utrpení, která si ve svém soužití lidé vzájemně působí, bdít nad uskutečňováním kulturních předpisů, které lidi tak špatně dodržují. Kulturním příkazům samým se přisoudí božský původ. Náhle se vše, co se ve světě děje, uskutečňuje úmysly nás přesahující inteligence, která obtížně sledovatelnými cestami a oklikami řídí vše k dobrému, tj. pro nás potěšujícímu konci. Vše dobré bude nakonec odměněno, vše zlé potrestáno. A když ne v tomto, tedy v pozdějším, posmrtném světě.

Náboženské představy jsou pak poučky, výpovědi o skutečnostech a poměrech vnější (nebo vnitřní) reality, které sdělují něco, co jsme sami neobjevili, a které žádají, abychom jim věřili. Za prvé se jim má věřit, protože jim věřili naši předkové, za druhé mám důkazy, jež se nám zachovaly z oněch dávných dob, a za třetí se toto ověření vůbec zakazuje. Dospíváme proto ke zvláštnímu výsledku, že nejdůležitější sdělení našeho kulturního vlastnictví, jejichž úlohou je objasnit nám záhady světa a usmířit nás s utrpením života, jsou nejméně spolehlivá.

Pro iluzi (včetně náboženské iluze) je charakteristické, že se odvozuje od lidských přání, blíží se v tomto ohledu k psychiatrické diagnóze bludu, od něhož se ovšem liší komplikovanější strukturou. Jako podstatné se na bludu zdůrazňuje rozpor se skutečností, kdežto iluze nemusí být nutně falešná, tj. neuskutečnitelná či v rozporu se skutečností… Říkáme si, že by bylo jistě krásné, kdyby existoval bůh jako stvořitel světa a dobrotivá prozřetelnost, kdyby svět měl mravní řád a kdyby byl posmrtný život, ale je přece velice nápadné, že to je vše takové, jaké si to musíme přát.“

Freud si všímá slábnoucího vlivu náboženství v evropsko-křesťanské kultuře a brojí proti přisuzování všech kulturních zařízení a předpisů božskému původu. Píše, že s nárokem, na posvátnost by padla strnulost a nezměnitelnost těchto příkazů a zákonů. Lidé by pochopili, že příkazy a zákony nebyly vytvořeny hlavně proto, aby je ovládaly, ale spíše sloužily jejich zájmům.