Fromm - Psychoanalýza a náboženství

06.01.2007, 17:49

Frommova kniha Psychoanalýza a náboženství se soustřeďuje, jak z názvu knihy ostatně vyplývá, na vztah psychoanalýzy a náboženství, které autor považuje v podstatě za jediné obory lidské činnosti, jež se zabývají lidskou duší.

V první části knihy se zaměřuje na postoj dvou zakladatelů psychoanalýzy k náboženství. Píše, že

"Pro Freuda vychází náboženství z bezmocnosti lidí tváří v tvář přírodním silám kolem nich a pudovým silám v jejich nitru. Náboženství vzniká v raném stadiu lidského vývoje, kdy se člověk ještě nemůže s vnějšími ani vnitřními silami vyrovnat rozumem a musí je potlačovat nebo je ovládat prostřednictvím jiných afektivních sil. Namísto toho, aby je zvládal svým rozumem, se s nimi tedy vyrovnává pomocí 'protiafektů', tj. jiných citových sil, sloužících k potlačení a ovládnutí toho, s čím si neumí poradit rozumově.

V průběhu toho si člověk vytváří tzv. 'iluzi', kterou buduje na základě své vlastní zkušenosti z dětství. Když čelí nebezpečným, neovladatelným a nepochopitelným vnějším a vnitřním silám, vzpomene si na tuto zkušenost a navrací se do stavu, kdy se jako dítě cítil chráněný otcem, kterému přisuzoval nejvyšší moudrost a moc a jehož lásku a ochranu mohl získat tím, že poslouchal jeho příkazy a nepřestupoval jeho zákazy.

Náboženství je tedy podle Freuda opakováním dětské zkušenosti. Člověk se vyrovnává s hrozivými silami stejným způsobem jako v dětství, kdy se naučil zvládat vlastní nejistotu tím, že se spoléhal na svého otce, obdivoval ho a měl z něj strach.

Freud říká, že náboženství je nebezpečné, poněvadž má sklony posvěcovat špatné lidské instituce, s nimiž se v průběhu dějin propojilo. Navíc učí lidi věřit v iluzi a brání kritickému myšlení, a je tím odpovědné za ochromení inteligence.

Třetí Fredovou námitkou je, že náboženství staví morálku na velmi nejistou půdu. Pokud je platnost etických norem daná tím, že jde o boží přikázání, budoucnost etiky stojí a padá s vírou v Boha. Jelikož se podle něj náboženská víra vytrácí, nutně z toho odvozuje, že pokud zůstane náboženství spojené s etikou, povede to ke zničení našich mravních hodnot.

Rozum a svoboda jsou na sobě vzájemně závislé. Jestliže se člověk vzdá iluze otcovského Boha a postaví se čelem své osamělosti a bezvýznamnosti ve vesmíru, bude jako dítě, které odešlo z otcovského domu. Skutečným cílem lidského vývoje je překonat tuto infantilní fixaci."

Oproti tomu Jung přistupuje k náboženství poněkud jinak:

"Jungovu definici (náboženství) by podepsala celá řada teologů. Stručně ji lze shrnout tak, že jádrem náboženské zkušenosti je podrobení se silám vyšším, než jsou naše.

Jung tudíž definuje náboženskou zkušenost jako stav, při němž se člověka zmocní síla pramenící mimo něj. Pak přechází k tomu, že vykládá pojem nevědomí z náboženského hlediska. Podle něj nevědomí nemůže být jen částí mysli jednotlivce; je silou, která se nachází mimo naši kontrolu a doléhá na naši mysl odjinud."

V další části knihy se Fromm zaměřuje na samotný fenomén náboženství. Sám náboženstvím rozumí jakýkoli systém myšlení a jednání sdílený skupinou lidí, který poskytuje jednotlivci rámec pro orientaci a předmět uctívání. V tomto smyslu tak podle Fromma neexistuje nikdo, kdo by neměl náboženskou potřebu. Člověk může uctívat zvířata, stromy, světce, předky, národ, společenskou třídu, peníze nebo úspěch.

Náboženství rozděluje hlavně podle vztahu k samotnému člověku, tj. rozeznává tzv. autoritářské a humanistické náboženství.

"Autoritářské náboženství v podstatě znamená podrobení se všemocné síle, která člověka přesahuje. Hlavní ctností je poslušnost, hlavním hříchem neposlušnost. Člověk se v podstatě odevzdává absolutní síle, ztrácí svoji nezávislost a integritu, namísto toho ovšem získává pocit, že ho ochraňuje strašlivá síla a on se aktem odevzdání stává její součástí. Toto náboženství často vytyčuje ideál, který je natolik abstraktní, že nemá s běžným životem nic společného. Pro abstrakta jako "posmrtný život" nebo "budoucnost lidstva" bývá věřící nucen obětovat vlastní život. Tato abstrakta tak posvěcují jakékoli prostředky a stávají se symbolem, v jehož jménu náboženské a s ním spojené světské elity ovládají život svých spoluobčanů.

Naproti tomu humanistické náboženství se soustředí na člověka a jeho vlastní síly. Největší ctností je zde sebeuskutečnění. Víra je jistotou přesvědčení založenou na vlastní rozumové a citové zkušenosti jednotlivce, nikoli souhlasem s tezemi, které vyhlásí nějaká moc. Převládajícím stavem je radost, zatímco u autoritářského náboženství je to lítost a pocit viny. Druhem humanistického náboženství je např. buddhismus, taoismus, učení Izajáše, Ježíše, Sókrata, Spinozy, atd.

Náboženství má spojitost s neurózou, čehož si jako první všiml Freud. Zatímco on vykládá náboženství jako kolektivní neurózu lidstva, může se naopak neuróza považovat za soukromou formu náboženství. Mezi náboženským kultem a neurózou ovšem existuje dost významný rozdíl, díky němuž kult poskytuje člověku daleko větší uspokojení; tím je pocit izolovanosti. Jakmile se určitý směr, jakkoli by byl iracionální, dostane ve společnosti k moci, miliony lidí v něj raději uvěří, než by se cítili perzekvováni a izolováni.

Jakýkoli rozumný člověk se potřebuje vztahovat ke druhým. Člověk, který tuto schopnost úplně ztratí, je duševně nemocný. Není divu, že si člověk vytvořil bytosti mimo sebe, k nimž se vztahuje a které miluje a opatruje, protože tyto bytosti nepodléhají vratkosti a rozpornosti jako lidští jedinci. Bůh se stal symbolem lidské potřeby milovat.

Člověk je svým původem tvor stádní. Jeho činy jsou určovány pudovými impulsy následovat vůdce a mít úzké vztahy s živočichy kolem sebe. Člověk je ovšem taktéž lidská bytost vybavená rozumem, který je ve své podstatě na stádu nezávislý. Oddělení od stáda snese ovšem jen pár jedinců, kteří pak říkají pravdu i přes nebezpečí ztráty kontaktu. Jde o skutečné hrdiny lidského rodu, bez nichž bychom dosud žili v jeskyních."

V další části knihy se Fromm soustřeďuje na práci psychoanalytiků, kteří podle něj pomáhají ve dvou směrech: buď se zaměřují na sociální přizpůsobení postiženého člověka nebo tzv. "pečují o jeho duši".

Co se péče o duši týče, největším nepřítelem lidské duše je současná, "tržně" orientovaná doba, ve které se člověk ztratil svoji identitu, odcizil se sám sobě.

Fromm působivě líčí moderního člověka jako někoho, kdo "přestal hledat nejvyšší účel života v sobě samém a učinil ze sebe nástroj sloužící ekonomickému stroji, který vlastníma rukama vyrobil. Zajímá se o efektivnost a úspěch namísto svého štěstí a duševního růstu.

Člověk prožívá sám sebe jako zboží, jehož cílem je zaujmout za co nejvýhodnějších podmínek. Čím je vyšší nabízená cena, tím více stoupá jeho hodnota. S nadějí vystavuje na odiv svojí nálepku, snaží se ve výkladní skříni vyniknout mezi ostatními a zasloužit si co nejvyšší cenovku, ale pokud jej všichni míjejí bez povšimnutí, zatímco ostatní jsou vybíráni, je odsouzen k méněcennosti až bezcennosti. Může být vysoce kvalitní z hlediska osobních vlastností i své užitečnosti a přitom může mít smůlu - a proto i vinu - v tom, že není v módě.

Ctnosti, jimž se učí (ctižádostivost, vnímavost a přizpůsobivost nárokům ostatních), jsou příliš obecné povahy, aby mohly poskytnout vzorce pro úspěch. Sleduje proto populární čtivo, noviny a filmy, aby získal přesnější obrázek receptu na úspěch a mohl kopírovat nejefektivnější a nejnovější vzory na trhu.

Podmínky ovlivňující jeho sebeúctu se nacházejí mimo jeho kontrolu. Je závislý na souhlasu ostatních a neustále jej potřebuje, což jej nevyhnutelně přivádí do bezmoci a nejistoty."

A jak autor knihu trefně uzavírá: "dnes ohrožuje nejcennější duchovní vlastnictví zbožštění státu a moci v autoritářských režimech a zbožštění stroje a úspěchu v naší kultuře.?