Schopenhauer a historie

22.07.2006, 21:18

Jak nahlíží Arthur Schopenhauer na historii.

S odstupem několika let jsem se znovu začetl do stěžejního díla páně Schopenhauera, dvoudílného svazku Svět jako vůle a představa. Je s podivem, jak s odstupem let díla podobného druhu vyznívají poněkud odlišně. Spoustu věcí jsem zapomněl, několik stěžejních jsem si léty přizpůsobil vlastnímu myšlení, pár dalších si významově povýšil.

O smyslu jeho díla se rozepíši jindy, ale teď bych se rád zaměřil na jeho postoj k historii jako vědecké disciplíně. Obecně měl k moderní vědě velmi rezervovaný postoj a její výpovědní hodnotu stavěl vždy hluboko pod úroveň veškerých uměleckých disciplín. To se pochopitelně obrazilo i v historii, kterou významově porovnával s básnictvím a výsledek pochopitelně vyznívá ve prospěch básnictví.

"...to, co je významné o sobě, ne v relacích, vlastním rozvinutím ideje, se nalézá správněji a zřetelněji v básnictví než v dějinách, protože jemu, ač to zní paradoxně, je třeba přičítat mnohem více vlastní, opravdové, vnitřní pravdy než dějinám. Neboť historik má přesně podle života sledovat individuální události, jak se rozvíjejí v mnohostranně propojených řetězech důvodů a následků v čase, ale nemůže mít k tomu všechna data, nemůže všechno vidět nebo všechno vyzkoumat. Každý okamžik ho originál jeho obrazu opouští nebo se mu pod něj podsunuje falešný a to tak často, že si dovoluji domnívat se, že v celých dějinách je více falešného než pravdivého. Básník naproti tomu zachycuje ideu lidstva z nějaké určité, právě podávané stránky, která je podstatou jeho sama, která s v něm objektivuje.

Velcí starověcí historikové jsou proto v jednotlivém, kde je data opustila, např. ve vyprávění svých hrdinů, básníky; ano, celý jejich druh pojednání látky se blíží epickému. To však právě dává jejich podání jednotu a umožňuje jim podržet vnitřní pravdu, dokonce i tam, kde jim vnější nebyla přístupná nebo byla zfalšována. Srovnáme-li dějiny s portrétním malířstvím, v protikladu k poezii, jíž by odpovídalo historické malířství, tak docházíme k tomu, že Wincklemannova výroku, že portrét má být ideálem individua, se drželi i staří historici, neboť podávali jednotlivé tak, že vystupovala v něm se vyslovující stránka ideje lidstva. Naproti tomu noví historici, až na málo výjimek, většinou podávají jen sklad odpadků a haraburdí a nejvýše hlavní a státní akce. Kdo tedy chce poznat lidstvo podle jeho vnitřní, ve všech projevech a vývoji identické ideje, ten si udělá mnohem věrnější a přesnější obraz z děl velkých, nesmrtelných básníků, než jakého jsou schopni historici.

O významu dějin světa, světadílů, zemí, národů, krajů či ještě menších oblastí se hezky vyjadřuje v následujícím odstavci:

Jako kruh o průměru jednoho coule a kruh o průměru 40 milionů mil mají úplně stejné geometrické vlastnosti, tak jsou události a dějiny jedné vesnice a jedné říše v podstatě stejné a studovat lidstvo a učit se je znát může člověk na jednom, jako na druhém.