DEAD CAN DANCE - Anastatis

Celkové hodnocení alba: 87% Rok vydání: 2012 Žánr: world music Celkový čas: 54:06 Skladby

Recenze:

Návrat na scénu po 16 letech může být taky pěkný průšvih. Zvlášť když ho kapela doprovodí deskou, která je matným odleskem bývalé slávy. Legendární dvojici Dead Can Dance tato situace nehrozí. Jejich nové album Anastasis ukazuje duo v nové, a přesto důvěrně známé pozici. Recenzi pro vás připravil Pavel Zelinka.

Myslím, že po nárazovém turné, které proběhlo před sedmi roky a které kromě série koncertů nepřineslo žádnou nadstavbu, už asi mnoho fanoušků z národa milovníků Dead Can Dance v plnohodnotný návrat dvojice nedoufalo. Přesto se v loňském roce začalo blýskat a výsledkem obnoveného přátelství mezi Lisou Gerrard a Brendanem Perrym je další návrat nejslavnější kapely legendárního labelu 4AD. Původně australská dvojice ještě před sérií koncertů přináší posluchačům novou řadovou desku Anastasis.

„Před sedmi lety jsme udělali chybu, že jsme se před natáčením nových písní Dead Can Dance nejdříve vydali na roční turné a teprve poté chtěli novinky zhmotnit ve studiu. Po turné byly naše vztahy mnoha okolnostmi tak pošramocené, že jsme se k písničkám, které jsme měli připraveny, vůbec nedostali“, vysvětlila nedávno v rozhovoru pro montrealský časopis The Gazette Lisa Gerrard. Teprve kouzlo internetové komunikace protrhlo hráz několikaletého mlčení a nastartovalo současný reunion legendy. Oba protagonisté konečně z šuplíků vytáhli demo verze připravených skladeb, přihodili pár čerstvých skic a s pomocí spoluhráčů jí zhmotnili v kolekci, symptomaticky nazvanou Anastasis.

Přiznám se hned zkraje, že po prvním poslechu osmé řadovky Dead Can Dance se ve mne rozhostil mírný zmatek. Tohle je ten klenot, na který tisíce posluchačů čekali celých 16 let? Kolekce pomalých, roztahaných skladeb, kde jediné, co zůstalo na svém místě, jsou vokály obou protagonistů a typická zadumaná atmosféra? Ano, takoví jsou Dead Can Dance léta Páně 2012. O generaci starší a tudíž usazenější, sázející na jiné hodnoty. Ty začínají vylézat na povrch teprve s dalšími poslechy. Smiřme se s tím, že minulost patřila stejným umělcům, ale dvacátníkům-třicátníkům, zatímco s novou deskou se nám prezentují jako muzikanti, kteří načali pátou dekádu svého života. Věřím tomu, že pokud by duo vydávalo své desky v kratších intervalech, současný sound by nám nepřišel tak šokující. Pokud jste nepřestali tvorbu obou polovin dua sledovat ani na jejich sólových drahách, pak pro vás vyznění Anastasis takovým překvapením není.

A teď k pozitivům letošní novinky Dead Can Dance. Zatímco dříve bylo jednoduché rozeznat Brendanův přemýšlivý, usazenější rukopis od Lisina divočejšího, etnicky zabarveného, na nové desce už mezi nimi velký rozdíl není. Obě poloviny se především soustředí na detail a celkovou atmosféru nahrávek. A právě opakovaný poslech tyto priority dua postupně poodkrývá. Pokaždé, když se posluchač do osmidílné skládanky zaposlouchá, zde nalezne nové motivy, melodické linky nebo drobné ornamenty, které jasně ukazují, že původně spíše syntetický pocit z Anastasis je nutné přehodnotit. Dříve okázalé etnické zabarvení tvorby Dead Can Dance je prostě upozaděno.

Přesto zde zásadní roli hraje kromě signifikantního čínského cimbálu Yangqin, který provází sound kapely od její první desky, i řada perkusivních nástrojů, mezi nimi v Anabasis hang, švýcarský průsečík indického steel drumu a indonéského gamelanu, v singlové Agape se naladíme v 6/8 taktu na severoafrickou notu, zatímco díky Return of the She-King s dudy zacílíme do Irska.

Dead Can Dance na nové desce neohromují žánrovým novátorstvím. Pouze klidně využívají zlatodol prostředků, který si nashromáždili v osmdesátých a devadesátých letech. Po šestnácti letech přednesli posluchačům desku, která poctivě reflektuje jejich stárnutí a v textové rovině, stejně jako u poslední sólovky Brendana Perryho, depresi ze současného stavu světa. Co se ale nezměnilo a co dělá i v 21. století dvojici nezaměnitelnou, je senzitivita, kterou dokáží své skladby naplnit. Tenhle návrat se, i přes původní značné rozpaky, nakonec vydařil.

Autor: Pavel Zelinka (hodnocení: 75%)
Zdroj: http://sanctuary.cz/recenze/7128-recenze-dead-can-dance-anasthasis
 

Rok 2012 zaznamenal několik zajímavých reunionů, za jeden z nejpozoruhodnějších lze bezesporu považovat znovunalezení společného tvůrčího apetitu legendárního dua Brendana Perryho a Lisy Gerrard. DEAD CAN DANCE sice již před sedmi lety na chvíli povstali z popela v rámci světového turné, z něhož vzniklo i několik záznamů, nicméně regulérní obnovení činnosti jedné z nejinspirativnějších skupin napříč žánry proběhlo až letos v srpnu, kdy odstartovalo nejen masivní světové turné (naštěstí se nevyhne ani ČR), ale též vyšlo po nekonečných šestnácti letech zbrusu nové album "Anastasis", v nějž doufal jen málokdo.

Po specifickém stylu, či spíše stylech, jimž v první polovině osmdesátých let vdechli DEAD CAN DANCE život naprosto jedinečným způsobem (a prakticky dodnes je lze považovat za leadery žánru), začal po letech opravdový hlad. V době, kdy fyzické nosiče nejdou dvakrát na dračku byl kompakt "Anastasis" beznadějně vyprodán již v předprodeji (to samé lze říci o většině zastávkách turné). Přestože Perry a Gerrard nebyli zdaleka první, kdo rafinovaně fúzovali moderní hudbu s tradičním folklórem (vzpomeňme třeba další legendy jako CLANNAD či Mikea Oldfielda), těžko v době, zprofanované kýčovitě pozitivním discem hledali adekvátního konkurenta, jenž by vyrukoval s hudbou natolik étericky podmanivou, enigmatickou, sakrální, a jedním dechem dodávám, taktéž nečekaně (nejen na svou dobu) temnou, zádumčivou až funerální. Dramatický kontraalt Lisy Gerrard a bardovský projev jejího sparingpartnera Brendana Perryho, podpořený nesmírně skličujícími syntezátory a v neposlední řadě nekonformním mixem gothicrockové energie s etnickými vlivy od Afriky po Střední východ, působilo jako hotové zjevení.

Takové bylo nadpozemské dílo "Spleen and Ideal" a jací jsou DEAD CAN DANCE roku 2012? Především o více než dvě dekády starší, tedy více přemýšliví, méně tajemní a šamansky podmaniví, za to hudebně nesmírně vyzrálí, vážící každou aranži, každý tón, po producentské stránce lze hovořit o jednom z nejvyfrézovanějších klenotů posledních let, kráčející spíše v linii zatím posledního opusu Brendana Perryho "Ark". Zvuk z jeho irského "kostelního" studia Quivvy Church hodnotím jako jeden z nejpůsobivějších, co jsem kdy slyšel. Někomu může vadit příliš syntetická povaha nahrávky, tedy důraz na poněkud odlidštěné elektronické nástroje, avšak samozřejmě nechybí ani celá plejáda těch akustických, v čele s trademarkem skupiny, Lisyným čínským cimbálem Yangqin, Perry si zase potrpí na různé perkuse či řeckou bouzouki.

Koho okouzlilo CD "Ark", jež de facto obsahuje i některé kompozice původně určené pro DEAD CAN DANCE, nemůže ho "Anastasis" zklamat, především skladby jako úvodní "Children Of The Sun", lehce triphopová "Amnesia" či trancovní "Opium" jakoby z jeho drážek vypadly. Podobně jako v minulosti si Perry a Gerrard své pěvecké role striktně rozdělili a jen výjimečně pějí společně v rámci jedné kompozice (a když už, tak jeden z nich formou doprovodného nápěvu). Kdo sleduje sólovou kariéru Lisy Gerrard, tak ví, že tato dáma nic neztratila ze svého unikátního hlasu a podává opět famózní výkon (třeba Arábií načichlé "Kiko"). Sice její projev nepůsobí tolik ryčně jako v osmdesátých letech, tedy v dobách takové "Cantary", její vokál nabyl na vážnosti, o to však působí vznešeněji. Upozornil bych především na, po všech stránkách, sugestivní spanilou jízdu "Return Of The She-King" s nádhernou introdukcí zahranou na dudy. Irská legenda z šestnáctého století o královně Umaillu ožívá. V závěru se fantasticky protne ženský a mužský element v jeden harmonický celek - vzácný to okamžik.

"Anastasis" rozhodně nedělá ostudu klasické tvorbě DEAD CAN DANCE, nicméně spíše než na ni, navazuje, nepřekvapivě, na dva roky starou Perryho sólovku, slyšíme stejný zvuk a práci s klávesami a orchestrizací, tedy celkově podobné aranže a protože "Ark" považuji za jeden z nejblyštivějších drahokamů posledních let, nelze nemilovat ani "Anastasis". Přijde mi však, že DEAD CAN DANCE působí více přímočařeji, usedleji, možná i trochu konzervativně oproti sólové tvorbě jeho protagonistů. Na druhou stranu to nic nemění na faktu, že se jedná o mimořádný počin.

Autor: Štěpán Šimek (hodnocení 85%)
Zdroj: http://thecave.abysszine.com/recenze/2012090003-dead-can-dance-anastasis/

Vlastní komentář:

Nádherná záležitost. Čistá a snivá... Je pozoruhodné, jak tato dvojice oslovuje posluchače napříč snad všemi hudebními žánry.