PINK FLOYD - More

Celkové hodnocení alba: 62% Rok vydání: 1969 Žánr: soundtrack Celkový čas: 44:56 Skladby

Recenze:

Jak již název titulu napovídá, album, které skupina Pink Floyd vydala v červenci 1969 není úplně tak klasická řadovka, jako spíše soundtrack k filmu More. Tento snímek, pojednávající o vztahu dvou mladých lidí a závislosti na heroinu, vznikl v režii Barbera Schroedera, přítele skupiny, a ten nemusel muzikanty jistě sáhodlouze přemlouvat, koneckonců Pink Floyd se nikdy netajili nadšením skládat pro film, a také sami byli v podstatě průkopníky co se spojení vizuální složky s hudební týče, v čemž ve své době v podstatě neměli obdoby. Již v roce 1967 neznamenala jejich vystoupení jen "obyčejné" koncerty, měli velice důmyslně vymyšlený program, sestávající ze dvou částí, nazvaných The man a The Journey. Nápadidost a experimentátorství byly odjakživa poznávací znaky kapely Pink Floyd. Ale zpět k filmu More – měl premiéru v květnu 1969 a dočkal se poměrně příznivých ohlasů jak ze strany kritiky, tak ze strany diváků, velkého úspěchu dosáhl hlavně ve Francii. Dnes už je poněkud zapomenutý, a pokud je o něm někde psáno nebo zmiňováno, tak v podstatě pouze jenom v souvislosti s kapelou Pink Floyd. Album se soundtrackem z pera Pink Floyd pak vyšlo o dva měsíce později, obsahuje většinou jednoduché akustické písně (až na nářezové The Nile Song a Ibiza bar) z pera Rogera Waterse, zpívané Davidem Gilmourem, s lehce psychedelickou patinou, a psychedelické instrumentálky, které jsou však většinou velice průměrné, přičemž obé je na desce zastoupeno přibližně půl na půl. Obal k albu vytvořili samozřejmě staří známí Hipgnosis.

Úvodní Cirrus Minor předznamenává, v jaké duchu se ponese zbytek alba, nebo lépe řečeno jeho "akustická" část. Tato lehce melancholická, vyklidněná píseň ale ostře kontrastuje s následující The Nile Song, která je rozhodně jednou z nejtvrdších skladeb, kteoru kdy Pink Floyd nahráli. Ostrá řízná hardrocková píseň, klidný hlas Gilmorům je ten tam – David zde dokázal, že umí i pořádně zařvat. V podobném duchu se nese i song Ibiza Bar, ale takovou kvalitu jako The Nile Song již bohužel nemá. Pink Floyd neexperimentovali pouze s kompozicí a jejími složkami jako takovými, ale i s netradičními nástroji, což je krásně slyšet v Crying Song, kde hraje klávesista Wright na cimbál. Oproti tomu hitovka Cymbaline, až by se podle názvu mohlo našinci zdát, žádný cimbál opravdu neobsahuje. :-) Název si vypůjčil Roger Waters z díla Williama Shakespeara, v textech zde vyjadřuje svůj nesouhlas a odpor k hudebnímu průmyslu a celé té mašinérii, mimochodem další téma (podobně jako protiválečné náměty), které se v jeho tvorbě odráží často i na dalších albech. Ve filmu samotném je k slyšení jiná verze této skladby, kde zpívá sám Waters, jiné jsou i texty. Pěkné je zde také spojení hry na bicí a na bonga v provedení páně Masona. Za zmínku stojí rozhodně také Main Theme, titulní melodie z filmu, jedná se o určitě nejlepší instrumentálku mezi těmi, které jsou na Music from the Film More zastoupeny. Zajímavá je také More Blues, jedna z velice mála skladeb Pink Floyd, která se dá označit za bluesovou záležitost. Album pak ukončuje Dramatic Theme, což je také jedna z mála vydařených instrumentálek.

S ohledem na skutečnost, že se nejedná o řadové album, ale o soundtrack, dá se říct, že je album poměrně vydařené. Ale i přesto, musím konstatovat, že Pink Floyd určitě měli na víc. V porovnání s přechozími alby, The Piper at the Gates of Dawn a Saucerful of Secrets, tato deska neobstojí. Řekněme průměrné album k průměrnému filmu.

Autor: Majkl
Zdroj: http://www.progboard.com/Pink-Floyd/More/995