MOONSPELL - Memorial

Celkové hodnocení alba: 70% Rok vydání: 2006 Žánr: gothic metal Celkový čas: 64:46 Skladby

Recenze:

Jakkoliv se o MOONSPELL – synonymu portugalského metalu – hovořívá jako o seskupení, které nikdy nepřišlo s výrazně slabou nahrávkou, mohli jsme u kapely v případě posledních desek (především pak "Darkness and Hope") vysledovat značné rozmělnění toho, čím kapela dříve tak podmaňovala. Aktuální album "Memorial" dává veškerým rozpakům zapomenout a svého posluchače zprvu šokuje svou přímostí a následně zcela pohltí jednotou, s jakou je komponována. Klišé metalových publicistů v podobě slova "monolit", které je nadužíváno pro hodnocení metalových desek, zde přesně sedí – vystihuje totiž mimořádnou majestátnost i jednotu celého alba.

Fakt, že z třinácti skladeb základní verze CD (vyšel i digipack s jedním bonusem) jsou hned čtyři relativně krátké instrumentální kompozice, by mohl nabádat k domněnce o jisté tvůrčí vyčerpanosti a potřebě hltit desku intry maskovanými za oddělené stopy. Právě skladby "In Memoriam", "Sons of Earth", "Proliferation" i "Mare Nostrum" však dotváří onu monolitičnost desky, která by se bez těchto kompozic více přiblížila předchozím přece jen písničkověji laděným nahrávkám. "In Memoriam" je sice jakýmsi úvodem razantní skladby "Finisterra", zároveň však také vhodnou hudební branou do celé desky, jejíž povahu postupnou gradací vystihuje. Zatímco v úvodní zpívané skladbě stojí prudkost na rychlé rytmice a razantních kytarách, v "Upon the Blood of Men" už MOONSPELL budují impozantní zvukové zdi á la DIMMU BORGIR. Mimořádná tvrdost celé nahrávky se neprojevuje jen v přímých až brutálních písních (právě videoklipem opatřená "Finisterra" či "Upon the Blood of Men"), ale i v deziluzivní náladě skladeb klidnějších. Misantropickou náladu vzbuzují nejen Ribeirovy skeptické texty, ale i promyšlená kompozice zdánlivě přímočarých písní. V bonusovém kusu "Atlantic" je refrén, který by mohl znamenat "melodickou úlevu", neustále oddalován. Dokonce i v nejzasněnější skladbě "Luna", která se ze všech nejvíc podobá písním z bezprostředně předcházejících desek, lpí šeptající Ribeirův hlas na sdělení a nespokojuje se s démonickou uhrančivostí, jak to známe z dřívějška i živých vystoupení.

Razantnost "Memorial" spočívá i v tom, že tam, kde by ještě před pár lety nastoupil snadno zapamatovatelný refrén či kytarové sólo, dnes najdeme spíše nástup nové kompoziční linky (anebo tvrdší variaci dříve vyzkoušeného). Abychom ale "Memorial" neodtrhávali od předešlé tvorby MOONSPELL – kytarová sóla ani melodie nezmizely. Pouze přitvrdily. Například "Once It Was Ours!" a "Best Forgotten" nabízí kytarovou ekvilibristiku podobnou té z písně "Everything Invaded" z předchozí desky "Antidote". Libozvučné nápady jsou méně nápadné, ale právě proto náladě desky tolik pomáhají. Dominující táhlý tón v (podle mě nejlepší) skladbě "Once It Was Ours!" či propojení vokálu hostujícího Big Bosse s hlasem Ribeirovým ("At the Image of Pain") můžeme na první poslech přejít. Při niternějším vnímání desky jsou však právě tyto pasáže těmi nejnezapomenutelnějšími. Hostování frontmana ROOT a EQUIRHODONT je českému posluchači dozajista sympatické a především v kontextu alba plně využité. Potlačení Big Bossova vokálu, za které se někteří chytráci mají tendenci posmívat, není tak razantní, jak se o tom mluví, a především slouží kompozici písně (zmíněné postupné propojení s druhým hlasem). Nerad bych vytvářel neexistující paralely: nepřipomíná vám ale především nástup písně právě ROOT? Nápadná rytmická sekce, kytarový úvod, který ustoupí vokálu... Hlas hostující zpěvačky ve skladbě "Luna" je už o něco více problematický, případné výtky ale zmírňuje ve chvíli, kdy si uvědomíme, jak je jejího hlasu použito při jeho propojení s vysokými kytarovými tóny.

Postavíme-li hudební stránku "Memorial" do dílčí opozice k předchozím nahrávkám, není možné takové úvahy aplikovat na stránku textovou. Texty MOONSPELL jsou věrné vcelku úzce vymezené tematice, kterou však jejich výhradní autor Ribeiro zevrubně zkoumá a poeticky pojednává. Jeho texty nejsou přímými apely, spíše jakýmisi impresemi na téma krve ("Sanguine", "Blood Tells"), dědictví, paměti a identity ("Once It Was Ours!") či bolesti ("At the Image of Pain"). "Finisterra" je v jednom svém místě dokonce i zamyšlením (obhajobou?) nad Michaelem Jacksonem. Jak jinak si vysvětlit slova "Earthsong. Neverland. Let the blood have its way."? Když Ribeiro ve skladbě "Upon the Blood of Men" zpívá "memory will bring us together", poukazuje zase jednou na důležitost sdílení, které dokáže s ostatními členy kapely dát hudební tvář, což ve výsledku vytváří okolo MOONSPELL oddané společenství fanoušků. A právě tato otevřenost kapely směrem k jejím příznivcům jakož i ochota sdílet emoce stojí za intenzitou živých vystoupení MOONSPELL.

Portugalci nepřišli s nahrávkou revoluční – natočili však album, které obdivuhodným způsobem shrnuje jejich předchozí počínání a působí jako dokonalá syntéza toho, co se nám už roky snaží sdělit. Subtilní místa desky však upozorňují na to, že označení "Memorial" za "MOONSPELL, kteří přitvrdili", je sice výstižné, ale zároveň příliš zjednodušující. Pravda, deska je především ve srovnání s nedávnou tvorbou kapely o poznání brutálnější – zároveň se ale podařilo najít něco, co bych nazval pravou esencí MOONSPELL. A její součástí je vedle textové složky, typického vokálního i instrumentálního projevu a nenápadného vkomponovávání drobných fines právě neodmyslitelná razance. To, pro co už na debutu "Under the Moonspell" hledali správnou tvář, ji na nové desce našlo. A je to syntéza ochromující a, ano, monolitická.

Nové album MOONSPELL přišlo v nejlepší možnou chvíli – pro mě osobně a především pro skupinu samotnou. Mi nepopsatelně sedla emocionalita desky, která protentokrát pramení z agresivity spíše než gotické nálady. Pro kapelu pak deska přišla ve chvíli, kdy se o ní začínalo hovořit jako o drobet usazené legendě.

Zdroj:http://www.abysszine.com/2006062002-moonspell-memorial.html

---

Moonspell must be out to prove something. Twelve years, seven albums and two EP’s into their career and they’ve released their most rich and textured offering to date. The band have completely forsaken the industrial undertones of previous records, favoring a lush and dramatic soundscape that calls to mind Type O Negative’s “Bloody Kisses” and “October Rust”. Long time producer Waldemar Sorychta (Lacuna Coil, Tiamat) forges Moonspell’s sound into something so polished and sharp it should be recognized as deadly. The end result is an epic and moody record, that manages to be relentless while demonstrating restraint.

Album opener “In Memoriam” is a suspense generating machine. Seemingly innocent synths guide the listener down an increasingly foreboding path where roaring guitars and propulsive drums ambush the unprepared. This grand introduction bleeds into “Finisterra”, which charges forward with double kick drums pummeling and the furious bellowing of vocalist Fernando Ribeiro. A chilling guitar interlude serves to build the tension further before the song stomps itself out with a final chorus. Violent instrumentation and creepy atmospherics return on “Memento Mori” but the delivery is a world apart from “Finisterra”. Ribeiro implements his patented vampiric croon backed by chiming guitars that circle overhead. When the chorus arrives, faux-pipe organs sound like a wailing train bearing down on the listener. “Sons of Earth” is a haunting acoustic instrumental punctuated by a guitar solo that Kirk Hammett should have devised in 1986. Crunchy riffing and cascading bass lines assault the listener on the accusatory and catchy “Blood Tells”. The albums most thrashy number “Upon the Blood of Men”; boasts searing guitar leads, a frightening breakdown and a multifaceted song structure. “Sanguine’s” loud/quiet dynamics and vampire imagery, make for an unsettling love song. Ribeiro croons of an intimate but conflicted romance and screams of madness, breeding and oceans of blood. “Luna” is a melodic masterpiece that steers away from the albums normally frantic pace, only succumbing to a single high intensity bridge. Ribeiro gives his strongest clean singing performance on this song backed by beautiful female vocal harmonies. “Best Forgotten” is an epic behemoth that brings a sense of closure to a tumultuous album.

Cutting to the chase, Memorial is likely to be on my shortlist for metal album of 2006. It carries some of the melodic elegance of Moonspell’s 2001 album Darkness and Hope but brings with it an invigorating gothic doom presence. The album is decidedly heavy standing next to their last two albums and is also surprisingly glossy. Occasionally Ribeiro’s vocals get buried by the kick drums and the low end of the guitars but otherwise production quality is impressive. Portugal’s greatest metal export are sure to turn the heads of both their fans and critics alike with Memorial.

Highs: Brilliant pacing, grim atmospherics, alternately hostile and contemplative vocals and masterful use of synthesizers. Best instrumental segues I’ve heard in ages.

Lows: Mild and infrequent production flaws. Vocals could be a bit more varied.

Bottom line: A Gothic-Doom masterwork. Fans of the genre should already own this, non-fans should strongly consider it.

Source: http://www.metalunderground.com/reviews/details.cfm?releaseid=289