SEPULTURA - Dante XXI

Celkové hodnocení alba: 77% Rok vydání: 2006 Žánr: metal Celkový čas: 39:03 Skladby

Recenze:

Brazilská SEPULTURA počtvrté s Derrickem Greenem za mikrofonem, tentokrát s velmi přímočarou, nekompromisní nahrávkou, jejíž hlavní téma je shodné s nadčasovým životním dílem z 13. století „Božská komedie“ Dante Alighieriho, které položilo základ celému následujícímu renesančnímu věku a novému chápání podstaty bytí člověka. Koncepčně laděná necelou třičtvrtě hodinu trvající nahrávka tak velmi zběžně rozehrává novodobý pohled na události, které kdysi dávno pojmenovávala Danteho alegorická freska. Nové pohledy na čilý ruch v současném lidském mraveništi nacházejí shodné styčné body mezi dobou Danta a současností. Peklo-očistec-ráj, tři části eposu, rovněž tři části thrash metalového alba. Kdo čekal, že slavný koncept zaručí největší různorodost materiálu v historii SEPULTURY, bude velmi zklamán. Kapela se totiž zaměřila na pozice, které jí byly nejbližší v období největší slávy, tedy drtivý thrash metal s názvuky hardcore, tehdy ještě s Maxem Cavalerou u mikrofonu.

Jak už jsem v prvním odstavci naznačil, Brazilci se drží svého léty vypilovaného stylu a až na několik málo zvláštnůstek jsou více thrash metaloví a méně hledající nové obzory než na kterém koliv ze svých posledních alb. Nenechte se však mýlit, nová deska „Dante XXI“ není žádným narychlo sesmoleným staromilsky laciným metalovým krámem, kterému by stačilo jakoby navodit atmosféru dávno zašlých časů a pohodlně se usadit (že, Allene Weste, Trevore Peresi, bratři Tardyové?). Naopak jde o velmi upřímné, svěží, nápady dostatečně překypující maximálně kompaktní tvrdé album, které sice zvukově setrvává v současnosti, tah na branku a upřímnost však sebou bere stejně vehementně jako onehdy „Chaos A.D.“ i alba o něco starší. Osobně se domnívám, budu-li tedy počítat pouze období s Derrickem Greenem, že kytarista a vůdčí představitel současné SEPULTURY Andreas Kisser právě až zde předložil svoje nejsilnější kytarové momenty. Obrovitý černoch zas až tolik hlasově neexperimentuje jako v nedávné minulosti, naopak snaží se o prožitek a intenzitu svého hlasu. Mám z jeho dnešního výkonu pocit jako by byl v SEPULTUŘE odjakživa. Jeho hlas se na novince nerozmělňuje mezi několik nepřesvědčivých poloh, tak jako tomu bylo u jeho nepovedeného vstupu do kapely na albu „Against“. Naopak, jeho projev je silný, přímočarý a svého předchůdce Maxe Cavaleru v mnohém nejenom že připomene, ale i překonává. Po době hledání tedy přichází legendární Brazilci s deskou, na kterou se čekalo minimálně 10 let. Brutální vpád do alba v „Dark Wood Of Error“ v mnohém připomene památný „Biotech“, zdrcující postupný riff v kolosální „Ostia“ podkreslovaný dechovou sekcí i smyčcovým orchestrem patří zas k tomu nejlepšímu, co album může nabídnout, k tomu, co se vymyká a co v pozitivním slova smyslu fascinuje. Naproti tomu „False“ a „Fighting On“ jsou skladby, při kterých si uvědomíte, že Brazílie zdaleka není jenom karneval v Riu a které zákonitě musí potěšit každého ze skalních fanoušků klasické SEPULTURY. Brutální hitovka „Crown And Miter“ zhusta podporovaná dechovou sekcí je výsledným rozuzlením celého alba, stejně jako temný umakart „Still Flame“ paradoxně zde představující ráj.

Nevím, jestli je pro budoucnost dobře, když SEPULTURA setrvá u svého původního již v devadesátých letech vypilovaného směru. Každopádně žádná z nahrávek SEPULTURY natočených po zlomovém „Roots“ mě nikdy příliš neoslovila, byť se kapela snažila o vstřebání nových vlivů. Zatím mám však z tohoto posledního a řekl bych nejpřímočařejšího alba z období s Derrickem Greenem mnohem lepší pocit než z kteréhokoliv jiného jím nazpívaného. Nechci zde obhajovat držení se vlastních kořenů či ortodoxní lpění na minulosti, tímto směrem se mé hudební fandovství nikdy neubíralo, ale tak nějak toho „Danta“ současné SEPULTUŘE věřím nejvíc.

Zdroj: http://www.metalopolis.net/art_reviews.asp?id=2767