ANATHEMA - A fine day to exit

Celkové hodnocení alba: 86% Rok vydání: 2001 Žánr: psychedelic rock Celkový čas: 62:35 Skladby

Recenze:

Před vydáním každé nové desky liverpoolské Anathemy si od jisté doby kladu otázku, zda bude ještě pinkfloydovštější než její předchůdkyně. Ovšem nejen ve srovnání s minulými alby Alternative 4 (1998) a Judgment (1999) mne tahle skupina tentokrát poněkud převezla.

Ne že by 'Správný den k odchodu' pánové Gilmour, Waters a spol. neposvětili svým dobrozdáním (aniž by o tom věděli). Právě naopak (che, už chápete onu v úvodu zmíněnou otázku?). Ale jestliže máte v nejeden moment desky pocit, že Anathemasi vydatně přičichla také třeba k inspirační květince jménem Radiohead (no, já vím, že to není od těch Floydů zas tak daleko...), určitě vás sluch nešálí. Ani když kytary nezřídka stavějí vozové hradby z feedbacků či jiných 'rozostřených' zvuků a la indie scéna nebo když se Anathema plně oddá odpočinkové koupeli ve vyloženě ambientním jezírku... Cože?!

Ale ano, čtete dobře! Na svém šestém řadovém albu se Anathema téměř úplně odřízla od svých (doom)metalových kořenů. Mnoha tvrdých riffů se věru nedočkáte. Za snad jediné položky desky, jimž lze ještě s přimhouřením oka vpálit cejch 'metalové', je možno považovat Underworld a Panic. Přesto i na A Fine Day... zůstává Anathema Anathemou. Tajuplná, barevná, řetízkový kolotoč emocí u posluchače roztáčející i sama mohutnou 'pocitovou auru' vyzařující - a byť v možná o něco menší míře než dřív, ani vzrušujících melodických hrátek se přes svoje 'dospění' zdaleka nezřekla (Leave No Trace, Release, Barriers, Temporary Peace... a především už jmenovaný čarokrásný song Underworld).

A kromě toho... Kromě toho Anathema i přes uvedené podobnosti s někým jiným zůstává jednou z nejosobitějších rockových skupin současnosti. Přijít jejímu novému snímku na chuť není snadné a napoprvé se to nemusí podařit - o to déle vám však potom zůstane pod jazykem.

Tak by mne zajímalo, zda Anathemu konečně po jedenácti letech existence 'objeví' třeba pánové z NME, když už jsou tolika lidmi považováni za ty, kteří jsou nejvíc v obraze,co se britské hudební scény týče. Paradise Lost si taky nejdřív museli obrousit svoje kovové zuby, aby se jich drtivá většina tamních novinářů přestala bát...

Petr Korál

http://www.muzikus.cz/recenze/ANATHEMAA-Fine-Day-To-Exit~15~listopad~2001/



Sledovat vývoj Anathemy je jedno velké dobrodružství a je – li na světě kapela, jejíž kritiky bych s radostí poslal do řiti, pak je to právě kdysi doom metalové seskupení z britských ostrovů. Ustavičné cintání některých „ortodoxů“ o tom, jak vyměkli a zpronevěřili se, vychází pravděpodobně z částečné hluchoty či mentálního bednění nejtěžšího stupně. Každý nový počin Anathemy je hozenou rukavicí, smělou vizí a dokonale propracovaným hudební světem. Nejpozději od zahloubané Eternity začalo uvnitř tohoto spolku prokletých klíčit cosi, co vzápětí roztrhlo žánrové okovy a umožnilo Angličanům natočit takové klenoty jako Alternative 4 a Judgement.

A Fine Day To Exit je přesně věrný těkavé povaze Cavanaghových hochů. Když už se konečně zdálo, že si kotvící Anathemu někam bezpečně zapytlujeme, objeví se nové album s totálně odlišným přístupem. Jakoby si Věčnost podala skrze propast času ruku s novou tvorbou skupiny a vzniklo komorní, zhusta akustické veledílo křehkého – a teď pozor, slovo do pranice – doom rocku. A za tím si budu stát. Ukažte mi kapelu, která dovede tak zobrazovat šedivějící soumrak pocitů, aniž by se patlala v klišé. Ukažte mi kapelu, která by dokázala abstrahovat od všech doom METALOVÝCH propriet (které tak mistrovsky rozšiřují My Dying Bride) a přece nekolabrovat a nezpronevěřit se svému jménu. Můj prst míří do Albionu.

A Fine Day To Exit je vskutku virtuózně zpracovaným dílem. Propojuje skvěle stravitelný melodický rock s atmosférou smutku a nezkrotitelnou bezbřehostí hudby. Neustále přítomná a (často) nosná linka akustické kytary se doplňuje s po floydovsku rozprostřeným štkaním elektřiny, s decentními samply, se stále krásnějícím vokálem Danny Cavanagha, který zaznamenal od raných doomových časů neuvěřitelný posun v kumštu malovat hlasem nálady. K častým hudebním metamorfózám padne jeho křehký a bolestivý projev naprosto dokonale. Poezie ticha, chtělo by se zašeptat v rozjitřené Looking Outside Inside a přece tahle skladba přejde náhle do nabroušené a zoufale naléhavé pasáže. Magie neustálých proměn a rozmanitých her s melodií a zvukem se prolíná celým albem, takže ani nepřekvapí zatraceně svižná a subjektivně nejlepší pecka Panic. Čím hlouběji se člověk dostává pod hudební slupku A Fine Day To Exit, tím více objevuje pod zdánlivě přímočarou „písňovostí“ materiálu další rozměry. Rozprostřená paleta zvuků, vokálů, nepatrných melodických drobnůstek...

Anathema si dobývá stále silnější a pevnější pozici na hudební scéně – už to nejsou jen temná sklepení, Angličani se směle derou na výsluní. Nemá cenu zastírat, že A Fine Day To Exit brnká i na popovější nerv, jenže nikdy ne tak silně, aby způsoboval dávení a kálel si do vlastního hájenství. Vzhledem k tomu, že je to suverén a samorost, vyvolá jen dva druhy reakcí – nadšení a opovržení. Ke které frakci patřím já už víte... Někdy se vyplatí nebýt příliš ortodoxní!

P.S. Obal z dílny Travise Smithe je jednoduše geniální...

Zdroj: http://www.metalopolis.net/art_reviews.asp?id=113