Maxmilián I. z pohledu rakouské ženy

07.11.2009, 20:10

Nedávno jsem s vypětím všech sil dočetl knihu, která ve mně zanechala silný dojem, jež si neodpustím předat dál. Jde životopis habsburského císaře Maxmiliána I. sestavený a přikrášlený rakouskou spisovatelkou, vystudovanou historičkou a germanistkou Sigrid-Marií Grössingovou.

Životopis habsburského císaře Maxmiliána I. byl patrně určen pro odrostlejší děti či nepoučitelné romantiky. Již po přečtení několika málo desítek stran si čtenář navíc uvědomí, že genderová studia mají svůj význam a dílo má klasické rysy ženského psaní. Nadto nepříliš erudovaného a bystrého. Úhelným kamenem autorčina historického zájmu jsou typicky ženské oblasti: vztahy, svatby a slavnosti. Na její vášni pro historii je až příliš patrné, že má svůj pramen spíše v romantickém založení než v zájmu nalézat pravdu či odkrývat hlubší souvislosti; o ambici uchopit onoho příznačného "ducha doby" a předat ho čtenářům ani nemluvě.

Kniha je až tak prodchnuta emočně laděným výrazivem a natolik neobjektivním podáním, že vposledku není životopisem, nýbrž špatným a roztěkaným historickým románem hraničícím tu a tam s pohádkou. Dozvídáme se např., že "dámy, které turnajům přihlížely v nejnovějších robách z drahocenných látek posázených drahými kameny a lemovaných nejdražšími kožešinami, obdivovaly krásné rytíře..."; hned o odstavec dál pak: "když se společnost zápolení nabažila, sedala k tabuli, kde v křišťálových sklenicích zářilo tajuplně tmavorudé víno a světlo svící se odráželo ve zlatých a stříbrných mísách. Maxmilián byl výtečný společník..."; anebo "Ale všichni přítomní hodnostáři nebyli nic ve srovnání s krásným Maxmiliánem ve zlatém brnění, který přezářil všechny kouzlem svého mládí. Působil dojmem pohádkového prince, který přitáhl zdaleka, aby po překonání mnoha nebezpečenství a překážek mohl konečně na velkém schodišti do hradu vzít do náruče svou princeznu." Nemůže snad být brakovější způsob psaní.

Absolutismy autorka rozhodně nešetří. Např. Maxmilián byl "geniální", "nejkrásnější", "nejsilnější bojovník", "nejlepší možný císař", atd. To by samo o sobě snad ani nevadilo, kdyby se v knize objevily nějaké zvláštní důvody pro takovou charakteristiku. Postupně se (a nutno říci, že značně zmateně) dozvídáme, že celý život Maxmilián v podstatě stále s někým bojoval (většinou neúspěšně), neuměl udržet groš, nezabránil tomu, aby mu říšský sněm výrazně omezil jeho vlastní moc a že sice zavedl v Tyrolsku jakousi základní podobu úřednického aparátu, převzal ji ovšem odjinud. Grössingová si postavu Maxmiliána I. nekriticky oblíbila, díky čemuž je podávána značně zkresleně. Všichni jeho soupeři jsou líčeni téměř výhradně negativně, setkáváme se tu s několika "úhlavními nepřáteli", desítkami intrikánských mizerů, vychytralých politiků, zrádných "lancknechtů", kdežto Maxmilián životem prochází vždy bílý jako ta pověstná lilie.

 Snad největším nepříjemným překvapením je, že v knize po znalostech dychtící čtenář nenalezne nic, co by mu přiblížilo a alespoň zhruba rozkrylo dobu, ve které Maxmilián žil. Rakouské původkyni této knižní perly buď unikají širší politické, ekonomické, sociální a historické souvislosti, anebo se prostě o ně odmítá se čtenářem dělit. Zmiňovány jsou války, nařízení, svatby, smlouvy, historické osobnosti, ovšem vzájemně je nic logicky nespojuje. Objevují se náhle a chvíli poté opět zmizí. Paradoxem je, že dopodrobna čteme o průběhu menších a ještě menších slavností a svateb, na skutečně podstatné záležitosti autorce nezbývá místo nebo je prostě nechápe. Když se už už zdá, že se objeví rozbor složitější situace, výklad náhle končí zoufalou berličkou typu "nakonec všichni válčili proti všem a nikdo vlastně nevěděl s kým bojuje" nebo "politické vztahy byly v těch dobách skutečně složité a nepřehledné" (jako kdyby někdy byly jednoduché a přehledné...).

Občas má čtenář pocit, že si z něho autorka přímo utahuje. Např. na jednom místě celkem jednoznačně uvádí "Jeho (Maxmiliánův) oděv byl ve srovnání s jinými tak nenápadný, že na francouzském dvoře nad oblečením římskoněmeckého císaře přímo ohrnovali nos." O jednu stranu dál však k překvapení zjišťuje "Když Maxmilián, oděný do lesklých a zářivých látek, které si nechával posílat z Milána, projížděl na koni ulicemi měst, nebral jásot mužů a žen v hustých špalírech konce. Již zdálky zářily ve slunci drahé kameny, rubíny, diamanty a smaragdy. I když žádné poklady nevlastnil, šperky, které s sebou vozil, představovaly celé jmění (sic!)." Anebo "Maxmilián byl totiž člověk, který nedokázal potlačit své city a nedovedl se přetvařovat"; opět o jednu stranu dále však stojí "Byl (Maxmilián) natolik diplomat, že dokázal ukázat přívětivou tvář i v tak nebezpečné hře." Takových do očí bijících protimluvů je v knize více. Dočkáme se dokonce i takových logických zvláštností jako např. "Celý svět byl svědkem tohoto nehorázného činu (uloupení manželky), a dokonce i papež v Římě nad ním raději přivřel oči... a požehnal mu."

Čas strávený s tímto dílem byl pro mne utrpením. Přistupoval jsem k němu jako k seriózní biografii a dostal něco naprosto odlišného. Říká se, že zážitek nemusí být až tak hezký, jako silný. Císaře Maxmiliána I. si proto v té nekonečné řadě různých králů a vládců budu jistě nadosmrti pamatovat. Na druhou stranu, pro milovníky Rozumu a citu, Pýchy a předsudku, Jarmily Loukotkové apod. bude čtivá kniha Maxmilián I. - Zakladatel habsburské světové říše určitě příjemným společníkem při dlouhých podzimních večerech.

Literatura:
Grössingová, Sigrid-Maria. Maxmilián I. : Zakladatel habsburské světové říše. Z německého origiálu přeložila Ingeborg Churaňová. 1. vyd. Praha : Euromedia group, k.s. - Ikar, 2004. 325 s. ISBN 80-249-0340-7.