Hermeneutika ve filozofii

14.12.2008, 01:37

Stručně a krátce o hermeneutice jako filozofickém problému.

Správné chápání textů, které se později přetavilo v samostatnou nauku zvanou hermeneutika, se začalo rozvíjet už v dobách antiky. Tehdy bylo smyslem tohoto úsilí správné vyložení věšteb a filozofických textů.

Termín „hermeneutika“ se odvozuje od řeckého verba herméneuein, jež znamenalo „napodobovat boha Herma“, který v řecké mytologii sloužil jako posel bohů.

Rozvoj hermeneutiky jako pomocné nauky o výkladu, nauky o porozumění a teorii interpretace, se datuje druhou polovinou 17. století, tzn. vznikem reformace a rozvojem protestantismu. Od poloviny 18. století se již hovoří o moderní hermeneutice. Počátek moderní hermeneutiky je spojen s učenci, kteří pod vlivem romantismu přistupovali k nauce o výkladu jako ke způsobu předcházení nedorozumění mezi národy a také jako ke způsobu porozumění světu. Mezi stěžejní osobnosti této doby řadíme jména jako Johann Martin Chladenius (1710-1751), Wilhelm von Humboldt (1767-1835) a zejména Friedrich Daniel Ernst Schleiermacher (1768-1834), který je považován za zakladatele moderní hermeneutiky. Wilhelm von Humboldt byl jedním z nejnadanějších polyhistorů vůbec, který se ve dle svých jiných zájmů a politické činnosti věnoval i studiu jazyků. Jazyk považoval za strukturu a zároveň neustále se měnící aktivní sílu. V popření jeho zájmu byla ovšem myšlenka, že jazyk je neoddělitelný od národa a odráží národní charakter, jelikož ustrojení jazyka a duchovní originalita toho kterého národa spolu úzce souvisejí.

Schleiermacher byl protestantským teologem a profesorem na univerzitách v Halle, Berlíně a dalších městech. V době svého univerzitního působení se zabýval zejména interpretací Písma svatého a současně i otázkám „věrného“ překladu, neboť přeložil kompletní Platónovo dílo. Samotný překlad ho přivedl k otázkám po možnosti či nemožnosti přesného překladu ve smyslu přenosu identického smyslu díla. Je vůbec možné přenesení naprosto stejného smyslu mezi dvěma díly, více či méně časově od sebe vzdálené, mnohdy pocházející z odlišných kultur? Hans-Georg Gadamer se později k „dokonalému“ překladu stavěl skepticky, když uvedl, že „překlad je do plochy promítnutá výpověď originálu, do níž se mnohé, co v originálu zaznívalo v pozadí a mezi řádky, nepodařilo převést“. Otázka překladu nicméně přivedla Schleiermachera ke snahám vytvořit filozofii, která by byla schopná uchopit lidské vědění v jeho jednotě, která se tu chápe jako svazek, průnik dvou pólů, oblastí, kde se uskutečňuje vztah mezi obecným a individuálním. Médiem této jednoty je člověk se svou schopností řeči. Řeč prostředkuje myšlení na základech obecné jazykové výbavy. Je něčím, co má svůj základ v obecné struktuře jazyka, ovšem svou konkrétní promluvou vyjadřuje jedinečnou myšlenku faktického mluvčího. Poprvé u Schleiermachera se problematika porozumění vytyčuje jako obecný problém. Není však veskrze objektivní vědou, jde o umění rozumět, Kunstlehre. Pro správné porozumění textu je nutné vhodně skloubit dvě roviny – rovinu gramatické interpretace, což je výklad z hlediska celku jazykového systému, v rámci něhož je dílo napsáno, a rovinu psychologickou (technickou), která má za úkol postihnout individualitu autora, celek jeho zkušenosti, osobní záměr a pohnutku, která vedla k napsání zkoumaného textu. Obě roviny interpretace mají v zásadě rovnocennou roli, existují ovšem texty, kde je nutné zdůraznit tu či onu rovinu interpretace.

Dalšími hermeneuticky orientovanými mysliteli byli německý historik Johann Gustav Droysen (1808-1884) a Wilhelm Dilthey (1833-1911), duchovní otec tzv. filozofie života (Lebensphilosophie), který ve spise Die Entstehung der Hermeneutik (O vzniku hermeneutiky) vyložil ideu tzv. hermeneutického kruhu. Ten má povahu jakéhosi dialogu s textem. Kruh má svůj počátek v jistém předporozumění textu, se kterým k textu samotnému přistupujeme. Od textu samotného je však nutné poněkud odstoupit, vnímat ho s respektem k jeho autonomii. Při konfrontaci s ním se pak vracíme k vlastnímu předporozumění, opravujeme otázky, vracíme se k textu v jeho poznaných širších souvislostech a zase zpět k vlastnímu předporozumění. Ač se používá terminus technicus „hermeneutický kruh“, jde vlastně o jakousi spirálu, jejímž vrcholem je správné porozumění daného textu.

K tomu, abychom se dostali k výkladu textu či promluvy, musíme primárně chápat funkci jazyka. Moderní interpretace textů stojí na pilíři systematiky, kterou jako první přehledně popsal Ferdinand de Saussure (1857-1913) ve svém Kurzu obecné lingvistiky. Saussure zavedl rozdělení na jazyk (langue), což v jeho smyslu představuje strukturu, jako konstrukci vzájemně závislých jazykových jednotek, které umožňují konkrétní mluvu (parole). Langue představuje nezbytný předpoklad každé jednotlivé řeči (langage) jako je čeština, angličtina či francouzština. Každou řeč představuje na jedné straně specifická struktura (gramatika, syntax) na druhé straně slovník jako soubor veškerých označujících termínů v dané řeči. První složkou pokusu o interpretaci je tedy osvojení si gramatiky, syntaxe a slovníku toho kterého jazyka.

Za druhou složkou správné interpretace je považování fenomén, který se dá souhrnně označit slovem „tradice“. Ten analyzoval Hans-Georg Gadamer (1900-2002) ve spise Pravda a metoda a tradici charakterizuje jako živý proud zkušenosti předávaný z generace na generaci, která se předává pomocí řeči a stává se tak součástí našeho jazykového světa. V jistém smyslu je tradice pevnější, autoritativnější a trvalejší nežli přítomnost. Dá se říci, že tradice jsou zpřítomňovány v každém okamžiku. Tradiční je způsob života, stravování, odpočinku, role vzdělání, úloha rodiny, atd. atd. Tradice tak někdy splývá s kulturou. Při interpretace textu přistupujeme vybaveni stejnou či podobnou výbavou tradice, jakou byl vybaven autor v době psaní textu. Ačkoli vstupujeme do proudu tradice v různých místech, jde o jeden a tentýž proud, přičemž ten, kdo vstupuje později, ví, či vědět může, o předchozích stavech. Při výkladu textu je ovšem nutné snažit se od tradice abstrahovat; je to nutné k tomu, abychom k ní mohli zaujmout pozici pozorovatele a umožnit její kritiku. Gadamer ono postavení mezi tradicí jako důvěrně známou mohutností a „cizí“ pozicí abstrakce označuje jako vlastní prostor hermeneutiky. Text jako tvorba není tvořením „z ničeho“. Gadamer považuje za vlastní předmět hermeneutiky veškeré porozumění, dorozumívání, neporozumění mezi lidmi i proces samotného rozumění vůbec. Podle jeho názoru jsou to všechno řečové jevy, včetně těch jevů rozumění, které na první pohled mají s řečí málo společné. Termíny jako „němý obdiv“, „mlčenlivé srozumění“ jsou všeobecně chápány jako mimořečové procesy, Gadamer je ovšem uvažuje jen jako mody řečovosti.

Další, kdo významně promluvilo do vývoje hermeneutiky poslední doby, je nejvýznamnější německý filozof 20. století Martin Heidegger (1889-1976). U Heideggera není hermeneutika jen určitým typem poznání, technikou, a stává se způsobem bytí, filozofickou hermeneutikou jako zamýšlením nad tím, co to znamená rozumět a vykládat. Podle něj se už rozumění nevztahuje primárně na něco mimo mne, např. na text, ale vztahuje se přímo na mé vlastní bytí, na faktický život. Ke svému bytí se vztahujeme tak, že mu nějak rozumíme, a jsme tak, jak mu rozumíme. Rozumět něčemu pak znamená rozumět hlavně sobě. Předchozí hermeneutické koncepce uvažovaly porozumění jako něco, čím pronikneme do něčeho mimo sebe, za text, k autorovi samému, do kulturního prostředí té které doby, kdy text vznikl. Podle Heideggera však nepronikáme „někam“, nýbrž se svým porozuměním jsme „tady a teď“ (Dasein). Rozumění se tedy nevztahuje k tvůrci textu, k jeho duševnímu životu v době, kdy text psal a do kterého bychom se vciťovali, vztahuje se však k situaci, v níž sami právě jsme. „Rozumění“ pak Heidegger chápe jako „něco moci“, tedy umět si s něčím poradit, něco zvládnout. Naše vlastní bytí se nám neustále jeví jako problém, který musíme neustále řešit. Interpretovat text tak vlastně znamená, interpretovat své vlastní bytí, sami sebe. Z toho vyplývá pozoruhodný závěr jeho teorie výkladu textu, která říká, že textu v podstatě určujeme, co chceme slyšet, a díky tomu nám text vůbec něco říká, neřekne nám ovšem něco, co by platilo samo o sobě, nýbrž něco, co platí o nás a pro nás, co však je samou výpovědí textu a nikoli naším libovolným konstruktem.

Zatím posledním myslitelem, který významně přispěl k rozvoji hermeneutiky, byl francouzský filozof Paul Ricoeur (1913-2005). V mládí byl ovlivněn Edmundem Husserlem a Karlem Jaspersem, vztah si vytvořil i k českému prostředí a zejména Janu Patočkovi, jehož myšlenky účinně pomáhal šířit po rodné Francii. V hermeneutice Ricoeur navazuje na Heideggera. Zdůrazňoval důležitost příběhu a kognitivní funkce metafory. U metafory je podstatné, že se může vztahovat k jevům a skutečnostem, které přesahují běžnou zkušenost a jsou těžko sdělitelné strohým slovníkem toho kterého jazyka. Zkušenost popsaná formou metafory je zkušenost zvlášť intenzivní, zkušenost běžným poznáním těžko ověřitelná, týkající se celku, jehož jsme součástí a není v našich silách popsat je objektivně a s odstupem. Metafora spojuje smysl a nesmysl tak, že naznačuje možný přenos zkušenosti z jedné oblasti na druhou. Tím metafora nutí k přemýšlení, k reflexi. Ricoeur řadí mezi jevy, které je třeba vyjádřit metaforou i skutečnosti, v nichž hraje rozhodující roli osobní vztahy, především láska. Z toho přirozeně vyplývá, proč veškeré náboženské texty jsou plné metafor.


Literatura:
POKORNÝ, Petr. Hermeneutika jako teorie porozumění : od základních otázek jazyka k výkladu bible. 1. vyd. Praha : Vyšehrad, 2006. 508 s. ISBN 80-7021-779-0.
BARCK, Karlheinz; BARTSCH Gerhard; BAUER Ileana aj. Filozofický slovník. Z německého originálu přeložili Karel Berka, Vladimír Čechák, František Čížek aj. 1. vyd. Praha : Svoboda, 1985. 938 s.
SAUSSURE, Ferdinand de. Kurs obecné lingvistiky. Z francouzského originálu přeložil František Čermák. 1. vyd. Praha : Academia, 2007. 487 s. ISBN 978-80-200-1568-6.
GADAMER, Hans-Georg. Člověk a řeč : výbor textů. Z německých originálů přeložil Jan Sokol. 1. vyd. Praha : OIKOYMENH, 1999. 154 s. ISBN 80-86005-76-3.
BUDIL, Ivo T. Mýtus, jazyk a kulturní antropologie. 4. vyd. Praha : Triton, 2003. 487 s. ISBN 80-7254-321-0.