Runy

31.12.2007, 17:17

Vznik a vývoj nejstaršího germánského písma.

Původ run

Runy mají svůj původ u germánských národů, které byly převážně negramotné a až do vrcholné fáze doby stěhování národů, tj. do 4. století nevíme o žádném systematickém pokusu dát některému z germánských jazyků písemnou podobu.

Runy jsou první zjištěná znaková soustava, kterou Germáni v omezené míře používali. Původ těchto znaků není dostatečně objasněn. Nejstarší datovatelné runy pocházejí z druhé poloviny 2. století (některé prameny uvádějí už 1. století) našeho letopočtu a někteří badatelé soudí, že soustava mohla vzniknout zhruba o sto let dříve.

Runy se používaly mezi Góty, Dány, Švédy, Nory, Angly, Frísy, Franky a dalšími kmeny centrální Germánie a možná ovlivnily i další národy, aniž by se o tom zachovaly důkazy. Původně byly vytvořeny pro vyřezávání do dřeva a proto postrádají tvary jednotlivých písmen hladké křivky

Jako archeologické artefakty jsou objevovány na rozsáhlém území od Islandu až po Rumunsko. V současnosti existuje asi 5.000 známých runových památek. Jedná se o zbraně, mince, ozdoby, amulety, talismany, kameny a pomníky. Většina nálezů se nachází ve Švédsku. Norsko má zhruba 1000 runových nápisů, Dánsko asi 700; Island kolem šedesáti, všechny relativně mladé. Jsou známy také runové nápisy z Grónska a Faerských ostrovů. Mimo severské oblasti jsou nápisy poměrně řídké, přesto však například anglosaská Anglie má, mimo několika mincí s runovými texty, asi 70 popsaných objektů; Německo šedesát, Frísko kolem šestnácti a další runy lze nalézt i jinde.

Nejstarší záznamy byly nalezeny v zemích kolem západního Baltu, odkud pochází převážná část pozdějších runových nápisů. Nejmladší nalezený artefakt pochází z konce 19. století ze švédského Dalarna.

Teorií o vzniku run je spousta. Zdá se, že runy byly spíše vytvořeny uměle, než že by spontánně vznikly z některé předcházející abecedy. Někteří badatelé soudí, že jejich autoři museli znát buď řeckou nebo latinskou abecedu. Nálezy runami popsaných objektů ve východní Evropě - v Pietroasse v Rumunsku, Dahmsdorfu ve středním Německu a Kowelu v Rusku - ukazují na to, že runy mohly vzniknout někde v této oblasti, možná mezi Góty na Dunaji nebo Visle. Ve dvacátých letech 20. století byla vyslovena další hypotéza, založená na podobnosti raného futharku a nápisů v alpských údolích jižního Švýcarska a severní Itálie. Podle této hypotézy je tak vynález run přisuzován romanizovaným Germánům této oblasti. Ještě později vlivný dánský vědec Erik Moltke přišel s teorií, že runy byly vymyšleny germánskými kmeny v Dánsku, možná v jižním Jutsku, kde Skandinávie nejblíže sousedila s Římem. Faktem je, že mnoho z nejranějších nápisů pochází právě z této oblasti.

V poslední době se nejčastěji přijímá teorie vzniku run na základě severoetruských abeced používaných v jižním podhůří Alp, ze kterých se vyvinula také latinka.

Existují ovšem i zcela odlišné teorie, jako např. ta, která vidí podobnost run s prehistorickými kultovními symboly, hällristningarem a domnívá se, že z ní runy vycházejí. Jedním z těchto prehistorických symbolů je svastika, která značí kříž se stejně dlouhými, pravoúhlými nebo obloukovitě zahnutými rameny. Jeho vzor lze nalézt např. v Indii. Svastika s pravotočivými háky znamená asi vycházející slunce, den a život; nečistá svastika s doleva zahnutými háky je symbol zapadajícího slunce, noci a smrti. Některé prameny uvádějí, že je znakem Thorova kladiva Mjöllni (svastiku měl údajně Thor na svém kladivu vyrytu). Nacistická ideologie tohoto symbolu zneužila jakožto symbolu své strany. V Indii je dodnes hojně používána, neboť tam je symbolem štěstí.

Runami se psávalo často v pruzích a pásech, někdy zleva doprava, někdy zprava doleva, někdy střídavě tzv. boustrophedonem, čili každý řádek byl psán jiným směrem; nebo hlavou dolů (stáčel-li se např. pás do kruhu). Nejsou známy žádné rozdíly mezi malými a velkými písmeny

Runami jsou tyto znaky nazývány až od 17. století (starověké jméno není známo). Význam slova runa bývá interpretován různě. Ve staroangličtině znamenalo slovo runa („run“) záhadu či tajemství. Podle další teorie má slovo runa původ v německém slově „raunen", což znamená „šeptat“ (ve smyslu „tajemně si šeptat“). Stará norština zná takřka shodný výraz runar, což znamená magický znak. Ve finštině slovo runa označuje jednu báseň národního eposu Kalevaly. Runy mohou být také spojeny s lidovým výrazem pro strom jeřáb obecný.

Za druhé světové války se také uplatňovaly v norském odbojovém hnutí jako šifry.

Runy byly sice pravděpodobně používány již od 1. století n.l., ale jejich největší rozmach nastal zhruba v období mezi 4.-7. stoletím n.l. Kolem roku 500 už runy nacházíme v Dánsku, Švédsku, Norsku, Anglii, Německu, Polsku, Rusku a Maďarsku. Zaznamenávají různé germánské jazyky a jsou vyřezávané, ražené, vykládané nebo vytlačené do kovu, kostí, dřeva a kamene.

Každá runa měla jméno, které bylo smysluplným slovem. Předpokládá se, že tato jména existovala od počátku používání run, ačkoliv zaznamenána jsou samozřejmě podstatně později, když se objevují zápisy o písmu samotném. V anglosaské oblasti nacházíme rukopisy z devátého a pozdějších století, ve kterých jsou nakreslena runová písmena s popisy jejich místních jmen.

Futhark

Runová řada se nazývá FUTHARK. Název vyplývá z počátečních šesti znaků a jejich výslovnosti v textu: Fehu, Uruz, Thurisaz, Ansuz, Raidho, Kenaz. U pozdějších verzí se jedná o FUTHORK.

Můžeme rozlišovat zhruba tři základní proudy runové abecedy:

1) Nejstarší, původní futhark (sestávající z 24 run) se nazývá germánský futhark prostýa byl používán zhruba do počátku éry Vikingů (tzn. 6. století). V lidové podobě přežíval až do pozdního středověku. Někdy se v jeho souvislosti hovoří i o pětadvacáté runě, takzvané „prázdné runě“, která má ztělesňovat karmu. Není jasné, zdali tato runa je produktem moderní doby, nebo zdali ji Germáni skutečně používali. Má symbolizovat osud, který lidé nesmějí znát. Pokud by ho totiž znali, mohli by se pokusit se ho změnit a tím narušit řád vesmíru.

2) Mladší, vikingský futhark nazývaný nordický futhark mladší (sestávající z 16 run) se vyvinul okolo roku 700 n.l. a jeho vývoj byl okolo roku 800 ukončen. V mladším futharku existovaly v zásadě dvě hlavní skupiny severských runových abeced - skupina dánská a norsko-švédská. V praxi se však v mladším futharku používalo obou systémů po celé oblasti působení seveřanů zároveň a nezřídka se obě skupiny spojují a prolínají. Používal se zhruba po dobu éry Vikingů.

3) Anglosaský futhork (anglofriské písmo) sestávající nejprve z 28 a později z 33 run byl v používán až do 10. století n.l.

4) Armanenský (armánský) futhork se svými 18 runami je umělým vynálezem pangermánského nacionalisty, Rakušana Guida von Lista (1848-1919). Tento futhork později používali nacisté, kdy jeho runy byly roku 1942 v Německu přijaly jako oficiální slavnostní symboly. Ve své runové abecedě smíchal von List runy z původního germánského furtharku prostého s runami vikingské epochy a přidal i několik vlastních. Podle pověsti se Listovi tyto runy zjevily poté, co přechodně přišel po operaci očí o zrak.

Vedle klasických futharků jsou doloženy i jiné speciální runové sady písem - jedním z nich jsou například tzv. Větvové runy - jen velmi málo známý runový systém založený na principu různého počtu šikmých čar "větví" napojených na středový "kmen" z pravé i levé strany. Má se však za to, že podobných odrůd runových písem se užívalo jen lokálně a zřídka např. k psaní tajných zpráv či magických formulí apod.

Vedle klasických i méně známých runových systémů germánských existovaly i jiné runové systémy - mezi ně patří např. runová písma používaná na Sibiři a staromaďarské sikulské písmo, Marsigliho abeceda. Podobné runové sady existovaly i jako tzv. "staroturecké písmo".

Některé runy zakázané německou ústavou:
o - OTHALA (anglosaský futhork) – symbol vlasti – protože je symbolem Spolku nacionálních studentů, zakázaného v roce 1961 (současně je ale tato runa hodnostním označením bundeswehru – Hauptfeldwebel – vrchní šikovatel, Oberfähnrich – nadpraporčík)
s - SOWILO (anglosaský futhork) – symbol slunce- protože byla odznakem SS

Pro zajímavost: Tolkienovy znaky: Své runy si Tolkien sám vymyslel a vytvořil pro své dílo a použil k tomu nejrůznějších znakových sad z celé oblasti působení Germánů - vycházel zpravidla z původní historické anglosaské a severské podoby Futharku a doplnil chybějící sady o zcela nové vlastní znaky, často včetně nové fonetické hodnoty.

Mytologický původ run

Podle mytologie znalost runového písma přinesl bohům i lidem sám nejvyšší starogermánský bůh Ódin, jenž se dobrovolně, v touze po vyšším poznání, nechal pověsit za nohy na posvátný strom Yggdrasil (světový strom, jasan, prorůstající do všech mýtických devíti světů), kde visel devět dní a nocí, probodnutý vlastním kopím za oběť sám sobě, aby nakonec na pokraji smrti získal osvícení a znalost magických run. Tato znalost pochází z původního zdroje run, tzv. Zlatých tabulek. Poznání run mu umožnilo vidět linie osudu a také do něj zasahovat. Stejnou moc pak dal i lidem, kteří se naučili runy používat.

O tomto Ódinovu činu vypovídá norská báseň tzv. Ódinova runová píseň zvaná také někdy Runatál, která údajně reprodukuje Ódinova vlastní slova:

Vím, že jsem visel
Ve větrném stromu
Devět dlouhých nocí,
Oštěpem proklát
V oběť Ódinovi
Sám v sobě samém
Na onom stromě,
O němž nikdo neví,
ze kterých kořenů roste.

Chléb mi nepodali
Ani chmelovinu (variace: medovinu);
Dolů jsem se díval;
Runy jsem zhlédl, s nářkem je zvedl,
Pak padl jsem k zemi

Podle psychoanalytických teorií Ódin symbolicky zabíjí (umrtvuje) nižší Já, aby se mohlo projevit vyšší Já. Odměnou je poznání, které Ódin stejně jako jeho řecký protějšek Prometheus, předává lidem. Jedná se o specifický druh zasvěcení, který je z nám z mnoha kulturních prostředí. Cíl je stejný, mění se pouze metoda. Meditací, duchovními cvičeními či za pomocí psychoaktivních látek se člověk dostává do posvátného vytržení, vyššího stavu vědomí. Tímto stavem tzv. vyššího vědomí se rozumí stav, v němž lidská osobnost přesáhne jakési své uvědomované meze.

Aettir

Každá ze tří hlavních runových abeced se dělila na tři skupiny písmen, zvané aettir (množné číslo slova aett). Samotný výraz aettir je pravděpodobně nedávného data, rozdělení písmen na jednotlivé aettiry je však patrné i na velmi starých archeologických nálezech (např. brakteátu z Vadsteny). Výraz aettir je patrně odvozen ze staroislandského slova aett, který má celou řadu významů, např. pohlaví, rod, rodina a osmička.

U germánského futharku prostého jsou skupiny slov označeny jako:

aett – Freyův aett (nazván podle boha Freye – Frey byl bůh nebeské záře, tepla, míru, plodnosti a blahobytu – přeneseně také počasí. Má vliv na mužský princip každého z nás. Jako zvíře je mu zasvěcen kanec)
aett – Hagalaz aett (nazván podle první runy ze skupiny)
aett – Týrův aett (nazván podle boha Týra, jednorukého boha válek a spravedlnosti. Byl uctíván kvůli své statečnosti a pro jeho kult vznikaly mečové tance. V Tyrově jménu byly skládány přísahy a vyslovováno právo. Pod jeho ochranou je také THING – poradní shromáždění Germánů.)

Smysl tohoto rozdělení je mytologický.

První aett je totiž zasvěcen Freyovi i jeho božskému dvojčeti, sestře Freye (Freya – bohyně války, lásky a čarodějnictví) a představuje souhrn run, které symbolizují aktivitu a činnost vůbec. Jde o případ, kdy je někdo něčeho tvůrcem původcem, subjektem.

Druhý aett je zasvěcen Heimdallovi (Heimdall byl syn Ódinův, považovaný za otce všech lidí, vlastní roh, na který zatroubí na počátku ragnaröku, poslední bitvy mezi bohy a obry – zbude pouze osm bohů, kteří se stanou vládci nového světa, věčně zeleného…). Runy v něm sdružené představují naopak pasivní princip. Objekt.

Třetí aett je zasvěcen Tyrovi jako bohu spravedlnosti. Zde seskupené runy symbolizují aktivitu projevovanou navenek a její odezvu, čili vše, co je spojeno s rovnováhou mezi subjektem a objektem.

Rozdělení abeced na oddíly je pro nás významné i proto, že systém rozdělení run do tří skupin dodržuje i vikingský a anglosaský futhark (futhork), ačkoliv ani jeden z nich se nesestává z 24 písmen (např. vikingský futhork se dělil na tři skupiny o šesti, pěti a pěti znacích).

Runy a magie

Runové písmo se u Germánů nikdy nestalo běžným prostředkem komunikace. S pomocí run se psávalo jen velmi málo běžných a obsáhlejších zpráv a zápisů (jednu z mála výjimek tvoří jen obsáhlejší Codex Runicus - sbírka zákonů) - častěji jde o nekrology, pamětní nápisy, důležité zprávy a magické verše-formule.

Runy měly velký význam v magii Germánů. Ryly se do kamenů, kde zvěčňovaly památku a činy mrtvých, na zbraně aby jim dodaly magickou moc a sílu, na lodě i sáně, aby ochraňovaly na cestách, na poháry a nápojové rohy, aby uspávaly, očarovaly, nebo naopak chránily majitele před případným jedem v nápoji apod. Ačkoli pro Germány měl už často samotný runový nápis magický význam, některé runy ryté z magických důvodů se neryly na odiv okolí, ale naopak na místa kde je nikdo nepovolaný nemohl spatřit a tak třeba rušit jejich účinek nebo s jejich mocí počítat.

Runy užívané k magickým obřadům se též často vybarvovaly do příslušných barev a meditovali - každá jednotlivá runa má jak svou fonetickou hodnotu výslovnosti, tak v magii starých Germánů i svůj skrytý význam. Např. runa Teiwaz se meditovala a ryla, pro pomoc v boji a vítězství neboť náleží bohu Týrovi. Ke každé runě existovaly určité meditační mantry a kombinací jejich rytí do věšteckých hůlek či březové kůry apod., barvení do příslušných barev, sestavování apod. se věštilo a prováděly magické obřady. Tyto magické obřady prováděli v jednotlivých kmenech druidové u keltských (keltští kněží – původ slova druid má řadu výkladů: Plinius předpokládá, že název druid je odvozen od slova drys – dub, což byl posvátný strom starých Keltů, další výklad tvrdí slovo druid vzniklo z kmene dryod, což znamená „učený muž“; v sanskrtu zase toto slovo znamená vidět, znát), gódové (germánští kněží) u germánských, popř. náčelníci či jiní předáci.

O průběhu obřadu informuje Tacitus ve svém spise Germánie neboli O původu a poloze Germánů: „Věštná znamení a výklad boží vůle z losů berou Germánií tak vážně jak žádný jiný národ. Jejich způsob losování je prostý. Useknou větev plodného stromu, nařežou z ní krátké tyčinky a na ty vyryjí nějaké značky (runy) a rozhodí je nazdařbůh na bílou látku (symbol oddělení od současného světa), ať padnou kam padnou. Potom kněz, jde-li o dotaz týkající se celé obce, nebo hlava rodiny, jde-li o dotaz soukromý, přednese motlitbu k bohům, s pohledem obráceným k nebi zvedne tři tyčinky, jednu po druhé, a podle značek (run), které tam předtím byly vyryty, podává výklad. Jestliže značky jednání zakazují, není možné ptát se týž den na tutéž věc podruhé; jestliže jednání povolují, snaží se získat ještě potvrzení z jiných předpovědí.“

Runové kameny: vztyčovali je Germáni a později Vikingové a to zpravidla na památku mrtvých a jejich činů. Kromě textu jsou kameny někdy doplněny výjevy z mytologie nebo života mrtvého a jeho činů. Bylo obvyklé, že runový kámen na památku mrtvého vztyčovala jeho rodina nebo přátelé. Pokud někdo zahynul na výpravě, vztyčili jeho druhové kámen na místě jeho pohřbu, takže podobné náhrobky se nachází po celé oblasti působení Vikingů. Zahynul-li na moři, vztyčili mu často kámen doma.

Závěr

Zájem o runy a jejich symboliku se v dnešní Evropě pomalu zvyšuje. Souvisí to pravděpodobně s odvěkým sklonem člověka k transcendentálním záležitostem, mystice a současným úpadkem duchovního vlivu křesťanského náboženství.

Literatura:

1) Warneck I. Runy, praktická kniha; Olomouc : Fontána. 2003. 209 s.

2) Todd, M., Germáni, Praha : Lidové noviny. 1999. 301 s.

3) Tacitus: Germánie neboli O původu a poloze Germánů in Z dějin císařského Říma, Praha : Svoboda. 1976. 473 s.

4) Internet (http://www.mizoch.net/runy/; http://www.magick.cz/spiral/runy/; http://www1.cuni.cz/jrrt/tolkien/thorin/96-1/runy.html; http://valhalla.wothanburg.cz/runy.html; http://orlog.euweb.cz/main.php?page=runy)